Zatímco křesťanská pravidla zahrnují cizoložství mezi prohřešky proti morálce a přikazují ctít lásku mezi mužem a ženou, a to znamená nesesmilnit a nepožádat manželku bližního svého, současná společnost cizoložství přestala vnímat jako hřích a neřest. Přijali jsme nevěru jako součást našich životů a dokonce se najdou odborníci, kteří obhajují právo na promiskuitu. Pokud by se to netýkalo dětí, mohlo by nám být jedno, kdo s kým a jak často provádí kopulační pohyby.



Obyvatelé naší země žijí v prostředí křesťanské kultury, která vytvořila pravidla pro šťastný život. Desatero Božích přikázání zachraňují člověka před destruktivní silou sobectví, nenávisti, lži a ukazuje na falešné jistoty, které člověka nepodrží, ale zklamou. Co říká tato citace? Že porušení Božích přikázání nepřinese člověku nic dobrého. Naopak, zkomplikuje mu každodenní prožívání a může ho připravit o život či o svobodu (i o peníze).

V rodinách s malými dětmi se stává velmi často, že rodiče řeší partnerskou krizi. Prokazatelně ročně desetitisíce dětí procházejí rozvodovými traumaty. Statisíce dětí v souvislosti s rozpadem rodiny přicházejí o jednoho z rodičů. Je velmi naivní domnívat se, že založením nové rodiny si nemůže rodič podobnou krizi ve vztahu zopakovat. Někteří disponovaní dokonce vícekrát.

Nezralí mladí lidé, kteří se obtížně hledají, mají možnost vybrat mezi známými osobnostmi model pro své budoucí chování. Děje se to vždy bez ohledu na funkčnost a stabilitu rodiny, ve které dospívající žije. A koho vidí ve veřejném prostoru? Ženu, která zničila rodinu s malými dětmi a neohroženě přikyvovala zanedbávání a týrání dětí svého partnera. Muže, který chladnokrevně opustil svoje děti, ale považuje se za vzorného otce. Nikdo dospívajícím nevysvětluje, že se jedná o selhání jedince, že takové chování je nepřijatelné, je zlé a především sobecké.

Známé osobnosti, a je jedno, zda jsou to politikové, umělci nebo sportovci, si neuvědomují, že ovlivňují svým chováním ostatní, a to především dospívající. Neúcta k pravdě a lásce přitom do naší české kotliny tradičně nepatří. A co jiného se připojuje k cizoložství než lež a nenávist. Žena, která zničí rodinu, nemůže tvrdit, že má dobrý vztah k dětem svého partnera. Je to lež. Kdyby to byla pravda, potlačila by své sobectví a nikdy by dětem neodvedla otce. V mediálním prostoru se tato zlá lež šíří velmi často. Muž, který své děti opustil a odešel k jiné ženě, zachoval se jako nezralý sobec a pokud tvrdí, že své děti má rád, posouvá hranici lásky ke svým dětem do frašky. Nemůžeme se tomu však smát, protože se jedná o tragédii malých děti, které se nemohou bránit.

Nejde jen o to, že muž či žena selhali. Jde o to, že společnost, především ti, kteří ovlivňují mediální prostor, vytvářejí pseudomorální dojem, že zničení rodiny je vlastně v pořádku, že chudák osamělá ženská má právo na chlapa bez ohledu na jeho závazky a chlap má právo válet se v posteli s jinou ženou, protože je tak biologicky nastavený. Zcela jsme zapomněli na to, že pro zachování společnosti a přežití našich potomků musí muž a žena spolupracovat. Bez kooperativního chování rodičů se zdravý vývoj dítěte nemůže obejít. Zastavením vychvalování dospělých, kteří svoje sobecké chování neovládli, nezmenšíme počet krizí, nesnížíme rozvodovost, ale přiznáme, že cizoložství rodině pomoct nemůže a proces rozpadu jen urychlí. Proč tedy tvrdíme pořád dokola, že zničení rodiny je normální a nevěra patří k životu? Není jasné, komu prospěje, když mediální prostor zaneřádí prolhaní lidé, kteří v rodičovské roli selhali.

Proč alespoň seriózně se tvářící média se nesnaží zviditelnit ty, kteří představují přijatelné vzory k nápodobě tím, že prezentují pravdu a lásku k druhému člověku, jsou schopni vytvářet nejen kulturní či sociální hodnoty, ale i neselhali v rodičovství. A když už k rozpadu rodiny došlo, nemělo by to způsobit cizoložství, ale jiný pádný důvod, který však nezabrání uchování bezpečného prostředí pro potomky. Našim dětem chybí vzor dospělého člověka, který je schopný žít v dlouhodobém partnerském vztahu, zachovává věrnost, a to i tehdy, když je to muž. Copak nemáme v České republice takové muže? Copak každá žena, která, dřív než zaplaví svou tváří média, aby mohla předstírat skvělý život, musí nejprve roztřískat cizím dětem rodinu?

Během své třicetileté praxe jsem často odpovídala na dotaz mladé ženy žijící ve vztahu s mužem, který opustil kvůli ní manželku a děti, zda své chování nebude muž opakovat. Ale se šťastným dítětem, které se narodilo ve vztahu stojícím na zničení jiné rodiny, jsem se nesetkala. To však neznamená, že rodina, která vznikla po rozbití jiné, nemůže být funkční a spokojená. Je to ale jen v těch případech, kdy rodiče jsou zralí a slušní lidé, kteří před početím dalšího dítěte ukončili předcházející vztah, vyřešili materiální záležitosti a především zajistili potřeby dětí. Jenže zralí lidé se schopností empatie neničí rodinu s malými dětmi, dokáží potlačit své osobní zájmy ve prospěch druhého a především je jejich morální vývoj ovlivňuje v rozhodování. Tudíž se nemohou dopustit porušení etických principů a ublížit bezmocnému dítěti. Ať už bibli věříme či ne, nejspíš se zakládá na zkušenosti, že smilstvo, v tomto případě sexuální vztah se zadaným partnerem, přináší jen víc problémů než štěstí.

Rozhodně potřebujeme rozsáhlý výzkum, který prověří, zda děti narozené těsně po zničení předcházející rodiny jednoho či obou rodičů, mají stabilní a funkční zázemí. Okamžité nahrazení jedné rodiny druhou se totiž děje u narcistických osobností, které se soustřeďují jen na vlastní potřeby a potřeby ostatních jim jsou lhostejné. Je tedy velmi málo pravděpodobné, že zničení jedné rodiny a okamžité založení rodiny nové nepřinese všem zúčastněným hodně utrpení a bolesti. Narcis může opět i další rodinu opustit. Pokud mu to síly a finanční prostředky dovolí, znovu začne šířit svou genetickou informaci. A je lhostejné, zda nositelem narcistické poruchy je muž nebo žena. Potomci Narcise mají vždycky smůlu a jsou zcela závislí na zralosti osobnosti druhého rodiče, který s nimi zůstane a je schopen jejich potřeby a bezpečí zajistit. Tuto informaci se však v českém mediálním prostoru nedozvíme. Nikoho to nezajímá.