V každém medicínském odvětví se může objevit jedinec, který svoje postavení nezvládne a začne zneužívat svou moc. Ovšem pozice pacienta, který má nemocný žlučník a po operaci se vrací během několika dnů domů, a pacienta s psychiatrickou diagnózou, jehož délku pobytu v nemocnici určuje ošetřující lékař, se zásadně liší. Psychiatrický pacient se proto může snadněji stát obětí. Základní podmínka, kdy se tak děje, není v nemocné osobnosti pacienta, ale v přítomnosti bezcitného a bezohledného manipulátora v nadřazeném postavení.


Nenajdeme žádnou profesi, kde se nevyskytuje někdo, kdo není schopen pracovat jako profesionál. Je však rozdíl, zda zedník postaví křivou zeď, která se dá zbourat a postavit znovu, nebo lékař stanoví špatnou diagnózu a pacient zemře. Jestliže zedník nezvládl práci, bývá potrestán pouze v oblasti ekonomické. Lékař v případě selhání ztrácí mnohem víc a jeho trest ekonomický doprovází i ztráta sociální prestiže.

Medicína poskytuje mimořádně vysoké společenské postavení a k tomu se pojí také vyšší sociální status. Pacient je vždy v pozici závislé osoby. Rozhoduje o něm lékař. V této nižší pozici je však i střední zdravotnický personál. Je tedy velmi malá pravděpodobnost, že zdravotní sestra by kritizovala chování lékaře.

Co vede vzdělaného lékaře k tomu, aby si učinil z mladého nezkušeného člověka v závislém postavení sexuálního otroka? Příčin je více. Například společenská situace. V osmdesátých a devadesátých letech nikdo neřešil, zda nemocnice a lékaři mají základní znalost etiky. Teprve postupně se dodržování etických principů k pacientovi začalo prosazovat. A v posledních letech v souvislosti s aférou ME TOO mohly ženy, které našly v sobě dost odvahy a snesly hulvátské projevy tvrdých zastánců mužských práv na všechno a všechny, poukázat na to, jak je sexistické chování ponižující. Starší muži na to zírají s úžasem a nechápou. Vždyť něco dělali desítky let a nikomu to nikdy nevadilo. Mladší muži si pomalu zvykají.

Dalším důvodem ke zneužití postavení lékaře je vysoký sociální status lékaře. Podvolujeme se jeho automatické autoritě dobrovolně, dokud nezjistíme, že lékařova odbornost nebo osobnost neodpovídá naší představě o této roli. To ovšem chvíli trvá a také musíme mít možnost kontakt s lékařem ukončit. Psychiatrický pacient tuto možnost nemá. Je vězněm své nemoci, a když potká zrůdu, která nemoc pacienta využije pro sebe, nebude schopen v závislém postavení obrany.

Situace, kdy lékař- zrůda desítky měsíců pacientce vnucuje roli sexuální otrokyně a brutálně zneužívá své vyšší postavení k uspokojení vlastních sexuálních představ, které mu nejspíš jiná partnerka odmítá splnit, je zcela odlišná od jiných případů sexuálního napadení. Nemůže k ní dojít, pokud lékař má vedle svých odborných znalostí také zdravou osobnost. Odbornost ho musí upozornit, že zhoršující se stav pacienta je třeba zlepšit, a to nikoliv dalším sexuálním nátlakem, zastrašováním, psychickým týráním a manipulacemi, ale řádnou léčbou. Osobnostní nastavení, kde by neměla chybět empatie, emoční inteligence a především soucit, nedovolí lékaři zneužít pacienta a dostat ho do role oběti. Pakliže lékař empatii nemá, zcela mu chybí soucit a v tomto důsledku ani nedisponuje minimálním stupněm emoční inteligence, stává se z něho lidská zrůda bez mravních zásad, bez úcty k druhému člověku, bez schopnosti mít někoho rád. Lékařova pokřivená osobnost využívá svou odbornost jen k obhajobě krutého chování vůči pacientovi a ke zdůvodňování nezvyklých léčebných postupů, které pacienta zcela psychicky i fyzicky likvidují. Je zázrak, že lze takovou lékařskou péči přežít.

Základy mravního vývoje jsou osobnosti předávány již v období předškolního věku. Projevy empatie jsou měřitelné v období batolete. Jestliže tedy dospělý člověk nemá empatii, soucit a nedosáhne na vyšší stupně mravního vývoje, najdeme počátek patologie osobnosti v raných fázích jeho dětství. Můžeme se jen dohadovat, zda volba prestižního povolání lékaře nebyla motivována snahou o automatické získání autoritativního postavení. Stejně jen hypoteticky lze usuzovat, že právě výběr psychiatrie agresorovi umožnil chladnokrevný kalkul získání beztrestnosti, protože proti bílému plášti stojí duševně nemocný a nedůvěryhodný svědek.

Bílý plášť poskytuje agresorovi masku. Začne se domnívat, že jeho postavení je neotřesitelné a jeho léčba nezpochybnitelná. Dlouhá léta se nic neděje. Zneužívání psychicky nemocných pacientů se velmi podobá případu sbormistra, který desetiletí zneužíval své žačky. Také nikdo nezasáhl. Sbormistrů není mnoho, ale lékařů jsou tisíce. Jeden darebák tak napáchá neuvěřitelné škody. Poškozuje svým chováním skvělé lékaře, kteří pracují profesionálně, jsou empatičtí a dodržují etické principy.