Před několika lety ovládal mediální prostor neuvěřitelný zahraniční případ lhostejného českého otce, který vyhnal své malé děti z domova bez materiálního zajištění a do svého domu si nastěhoval milenku. Protože se to stalo v zemi, kde je přísné rodinné právo, otec byl během několika týdnů ze země vyhnán s ostudou, a to bez přístupu ke svému majetku. Soud rychlým zásahem ochránil materiální zajištění dětí před odkláněním, které je v České republice velice populární. O malé děti se jejich rodná země postarala a donutila dospělého občana České republiky k respektování zákonů.

V České republice není něco takového možné. Takže v praxi sledujeme rozrůstající se množinu rodičů, kteří nejenom svoje děti opustí, ale dokáží je vyhnat z postýlek, aniž by je zajímalo, kde děti budou spát. Rodič, který se zachová v průběhu partnerské krize bezcitně vůči dětem, prokazuje závažné nedostatky v morální oblasti a především v oblasti osobnostní zralosti.

V naší zemi se podobné chování objevuje u otců i matek, třebaže počet mužů převyšuje. Důvodem nezralého chování může být cokoliv. S největší pravděpodobností je selhání v rodičovství odrazem chování v rodině, kde jedinec vyrůstal. Nemusí to však znamenat, že v dětství také skončil na ulici bez materiálního zabezpečení.

Co je však skutečnou příčinou, že české děti jsou tak často po rozpadu rodiny bez materiálního zajištění? Vinu za tento stav máme všichni. Jestliže existují právní systémy, které jsou nastaveny ke skutečné ochraně dětí a nikdo si v takové zemi nedovolí nezajistit materiálně své potomky, není jasné proč v naší zemi se něco tak nemorálního a nezákonného děje.

Proč tedy dovolíme, aby rodič mohl nejenom své děti opustit, aniž by zajistil jejich materiální potřeby, ale i mohl děti vyhnat z jejich domova? Proč není náš právní systém nastaven tak, aby rodič, který se rozhodne, že rodinu opustí, byl donucen v krátkém časovém horizontu k zákonnému plnění svých povinnosti? Proč dovolíme těm, kteří jsou k rodičovství nezpůsobilí, aby mohli dál rozvíjet svůj egocentrismus? Neměli bychom se začít obávat, že nám počet mizerných otců a matek bude ve stávajícím právním uspořádání narůstat?

Nepočítáme totiž s tím, že nemorální lidé se chovají na hraně zákona. V případě rodičovského selhání náš stát dožene darebáka po několika letech. Ovšem dítě potřebuje postýlku okamžitě, jídlo každý den, léky v případě nemoci, boty několikrát ročně a můžeme vyjmenovávat do nekonečna každodenní materiální potřeby dítěte. Nepočítáme s tím, že jsou mezi námi rodiče, kteří jsou k vlastnímu dítěti zcela lhostejní. Upřednostňují jen sebe a vnímají se jako oběti, když konečně přijde trest. Naše uplatňování zákonů je pekelně zdlouhavé. V případě malých dětí to vede k tomu, že dítě trpí nejenom ztrátou jednoho z rodičů, ale i materiálním nedostatkem. Děti po rozpadu vztahu rodičů končí velmi často v bídě. Také na druhého rodiče se přesouvá veškerá zodpovědnost za uspokojení všech potřeb dítěte.

Opakovat rodičům, že pokud chtějí odejít z rodiny, musí především usilovat o to, aby byly zajištěny děti, je nikdy nekončící příběh. Neustále se okolo nás vynořují rodiče, kteří okamžitě po opuštění jedné rodiny se vrhají bez rozumu a ohleduplnosti k dětem do dalších vztahů, plodí další děti, aby je mohly protáhnout svými běsy a frustracemi. Tyto osobnosti, a je lhostejné jaké mají pohlaví, nikdy nebudou schopny projevit soucit, chovat se zodpovědně a zrale. Náš stát omlouvá dospělé lidi selhávající v rodičovství i ve vztazích, ovšem o děti, které jsou ohrožené, se nezajímá. A pokud se zajímá, trvá mu vymáhání spravedlnosti extrémně dlouho.