Lidé s patologickou osobností se vedle nás vyskytují víc, než jsme ochotni přiznat. Chování jedince s poruchou osobnosti je v médiích vysvětlováno laicky často, přesto je významné připomenout prvky jednání sociopata v prostředí, kde dokáže napáchat největší škody, a to v rodině.

Rodina je prostředí, kde by se děti měly cítit bezpečně a šťastně. Sociopat však v prostředí lásky a pohody nedokáže žít. Ke svému životu nutně potřebuje větší vzrušení a je výhradně zaměřen na uspokojení vlastních potřeb. Jak tedy může vypadat jeho role v rodině? Sociopat nevnímá děti a partnera či partnerku jako rovnoprávné bytosti. Lidi, a to i členové rodiny, mu slouží pouze k uspokojení jeho patologického ega. Projevuje opakovaně nedůtklivost, panovačnost, žije si podle vlastních tužeb bez ohledu na to, co je pro rodinu a děti správné. Zcela mu chybí smysl pro humor a respekt k potřebám blízkých lidí.

Sociopat zcela postrádá empatii a podle toho se ke svým, třeba i malým dětem chová. Jako základní a viditelná vlastnost sociopata je nedostatek schopnosti vytvářet vztahy. Své děti tedy nemiluje, svoji partnerku či partnera zotročuje. Chová se odtažitě při sebemenší snaze okolí vyřešit vzniklou konfliktní situaci.

Partnerský vztah musí mít pod kontrolou a partner či partnerka jsou donuceni bez reptání podrobit se jeho potřebám a vyhovět jeho přání. Pro partnerství si mohou vybrat osobu zralou a emocionálně stabilní, ta však po odeznění fáze zamilovanosti rozpozná přesně narcistickou, histriónskou či schizoidní osobnost a nejspíš rychle i s dětmi uteče. Je známý i extrémní případ patologické osobnosti, která zavlekla svoje malé děti v průběhu rozvodu nejen do izolace, ale i do mezinárodní databáze ohrožených dětí.

Pokud sociopat získá důvěru osoby emocionálně nestabilní se sklonem k závislosti či s nižší inteligencí, začne ihned proces parazitování. Osobnostně slabší partner či partnerka se zcela podrobují násilnické osobnosti sociopata a jsou postupně vmanipulováni do role závislých nejistých rodičů neschopných své děti ochránit. V tomto partnerství sociopat svoji rodinu bude využívat k vlastní prezentaci úspěšného a slušného jedince s dokonalou rodinou. Bez ohledu na bezpečí dětí se na veřejnost dostanou ke sdílení nejen fotografie s podobou bezbranných potomků.

Sociopat vždy vnímá své peníze jako výhradně své vlastnictví a peníze nebo majetek partnera či partnerky využívá pro své zájmy či koníčky. V konečném důsledku může slabší partner či partnerka být zcela finančně ožebračen, odkopnut a pošpiněn. V případě rozpadu vztahu se sociopat vždy cítí jako oběť. Většinou velmi rychle zakládá novou rodinu a pořizuje si další potomky.

V současném světě sociálních médií sociopat používá ještě jednu velmi nebezpečnou manipulaci, kterou nastaví jako kulomet namířený na předcházející rodinu. Opakovaně zveřejňuje informace o tom, v jakém dokonalém soužití nová rodina žije, jaké má konečně skvělé partnerské zázemí a jak děti, které se v nové rodině narodily, jsou lepší než ty ze vztahu předcházejícího.

Sociopat se popisuje, a skutečně se tak cítí, jako bezchybný milující rodič. Děti z předcházejícího vztahu, které zavlekl do brutálního holywodského rozvodu, se na veřejně dostupných místech dozví, že jsou špatné. Je totiž ideální ničit bývalého partnera či partnerku zveřejňováním informací o tom, že společné děti mají horší kvalitu než ty, které se narodily v novém vztahu.

Je velmi obtížné vysvětlit dětem, proč je rodič, který je brutálně opustil a emocionálně zničil, veřejně dehonestuje a týrá. Jen velmi zralá a vzdělaná osobnost matky či otce tuto situaci zvládne. Rodič, který si dovolil sociopata opustit stojí před velmi těžkým úkolem, a to celoživotním. Musí ochránit své děti před zlobou a nenávistí sociopatického rodiče. Je to nikdy nekončící proces. Sociopat bude ztrpčovat život dětem i v jejich dospělosti a ohrožovat jejich nově vzniklé partnerské a sociální vztahy. Sociopat dosahuje naprostého mistrovství v narušování mezilidských vztahů, a to především těch, které jsou pozitivní. Je to z toho důvodu, že sociopat potřebuje okolo sebe nešťastné lidi a nefunkční vztahy. Pozitivní lidé sociopata dráždí a vyvolávají v něm závist.

Můžeme potvrdit na základě Eriksonovy vývojové teorie, že pokud sociopat dosáhne na čtyřicítku, jeho osobnost se zakonzervuje patologickým chováním. Sociopat se stává zjevně, nikoliv skrytě jak to bylo v mladší dospělosti, agresivním a zákeřným. Postupně se okolí více a více distancuje od jeho či její osoby. Přibývá osob, které sociopata nesnášejí i nenávidí. Sociopat není schopen chovat se generativně, a to znamená, že bude signalizovat nenávistné postoje především vůči mladší generaci. Sociopat zůstává ve středním věku osamělejší a osamělejší. Zatímco v mladší dospělosti může být okolím vnímán jako atraktivní, nezdolný a úspěšný, po dosažení čtyřicítky se jeho či její život začne ubírat sestupným směrem. Přesto bude mít dost sil ke zraňování všech, kteří se agresivní sebestředné osobnosti postaví či postavili do cesty.

Co tedy můžeme doporučit těm, kteří si v partnerském vztahu pořídili se sociopatem děti? Je jedno jestli patologii v osobnosti má otec či matka, jediná vhodná cesta je umožnit sociopatovi co nejkratší kontakt s dětmi, který stejně v období dospívání samy odmítnou. V této vývojové fázi, kdy dochází k výrazné změně v myšlení, děti rychle pochopí, že vedle sociopatického rodiče se žít nedá a nelze se s ním dohodnout na pravidlech v komunikaci. Dospívající především nechtějí být obětí, protože jsou velmi citliví na ponižování, kritiku a jsou velmi radikální v situaci, kdy rodič selhává morálně. Sociopatický rodič totiž velmi rád a úspěšně snižuje důstojnost druhého člověka, lže a manipuluje. A k tomu se bezbranné dítě velmi hodí.

Ideální by bylo, aby sociopatická osobnost nikdy roli rodiče nezískala. Ovšem to je pouze toužebné přání a realita je jiná. Vidíme v médiích každodenní exhibici sociopatických osobností jako příklad vzorového chování pro ostatní, je dovoleno veřejně lhát a prezentovat své patologické kruté ego. Je na nás, zda sociopatům uvěříme. Dítě si však o osobnosti rodiče rozhodnout nemůže a je na druhém rodiči, který je snad zralejší a slušnější, aby vše napravil. Pokud se tak nestane, hrozí dítěti nebezpečí rozvoje dalších osobnostních patologií i závislostí.