Oceňovat či obdarovávat promiskuitní či dysfunkční pár, který se formálně nerozvedl, třebaže v partnerství desítky let nežije, mi nepřijde smysluplné. Trestat lidi za to, že odešli z dysfunkčního vztahu, kde neprospíval nikdo a trpěly v něm především děti, je neetické. S podivem nad diskuzí o ceně za věrnost jsem byla donucena zamyslet se nad možností dokázat věrnost. Již doktor Plzák před půl stoletím prokazoval, že věrnost dokázat nelze.

V trvalém vztahu žijeme s manželem více než čtyři desítky let. A žádnou cenu za tento způsob života nechci. Nemám pocit, že bych si něco navíc zasloužila. Nejsme ničím výjimeční. Žijeme život, jako kdokoliv jiný.

Například odjíždíme z chalupy. Léta jsem hledala cestu ke klidnému odjezdu, než jsem pochopila, že musím nalézt logistický plán, abych při tom nevyvolala hádku nebo neměla pocit, že jsem otrokem, že na mě někdo parazituje a že jsem ve skutečnosti hloupá. Takže si hraju se psem. Můj manžel hledá klíče od auta. Pokračuji ve hře se psem. Když muž najde klíče, vstoupí na čerstvě umytou mokrou podlahu a pošlape ji, protože zapomněl vypnout pojistky. Hraju si se psem. Je mi fajn. Manžel znovu hledá klíče od auta. Neuvědomil si, že je má v kapse kalhot. Najde je a celý šťastný odnese odpadky.

Znovu stáhnu pošlapanou zem. Preventivně jsem nechala vlhký smeták v chodbě, protože vím, že pokaždé mi muž šlape po umyté podlaze. Znovu si hraju se psem. Manžel odnese do auta všechny pytle se špinavým prádlem, potravinami, smrkovými větvemi k vánoční výzdobě. Pod pytli nechá bundu, ve které má klíče od chalupy i od auta. Vše vyndá a naskládá znovu do kufru auta. Já si hraju se psem a děkuji všem svatým na nebesích, že mám jen psa a žádné batole, které by již nejspíš plakalo hlady. Jak jsem to dělala, když byly naše děti malé, netuším. Neměli jsme chalupu. Když je konečně zamčeno, sednu si se psem do auta a můžeme se vydat na cestu domů.

Dlouho mi trvalo, než jsem se naučila v klidu házet míček psovi. Dříve jsem postupně nanosila všechny věci. Vláčela jsem těžké pytle do schodů opakovaně a vnitřně zuřila. Až bylo vše připraveno, můj drahý a jediný manžel se usadil, já jsem mu podala klíče od auta a vyrazili jsme. K lepší praxi v soužití jsem dozrávala desítky let. Nenaučila jsem se to v prvním roce manželství. A kritizovat nebo trestat někoho za to, že z partnerského vztahu odešel, je návrat do středověku.

Pokud vyjmeme šílené soužití s alkoholikem, gamblerem, nevěrníkem či sociopatem/sociopatkou, zůstane nám rovnice o dvou neznámých, kteří v každodenní činnosti najdou vhodné řešení či ne. Někomu se to podaří a někomu ne. Také je velmi vysoké riziko, že dřív než se partnerství usadí, objeví se někdo třetí, který vše zničí a nedostavěný dům rozbourá.

Proč raději hledám logistickou cestu jak přežít něco, co je nepodstatné? Mám štěstí. Každý to však nemá. Já mám vedle sebe skutečného partnera. Uvaří mi čaj, když je mi zima. Stýská se mu, když nejsem vedle něho. Hledá mě, když se ztratím, a to se mi stává kdykoliv a kdekoliv. Trpělivě a bez reptání platí za opravy aut, která jsem nabourala. A když chci přesunout těžký balvan o pár centimetrů, přijde mi na pomoc. A to je moje odměna. Jinou nechci.