Třebaže již čtvrt století v České republice mají rodiče možnost v průběhu rozvodu rozhodnout o společné nebo střídavé péči, je stále informovanost veřejnosti o společné péči téměř nulová. Málokdo dokáže rozlišit tyto dva zcela rozdílné modely.

Společné znaky dvou odlišných modelů existují. Oba tyto modely umožňují zachovat kontakt s oběma rodiči, rodiče nejsou tolik zatíženi ekonomickým napětím výhradní péče a mohou budovat profesní kariéru i trávit svobodně volný čas. V čem je tedy rozdíl a proč by měla být zlepšena informovanost veřejnosti o společné péči? Proč v jednom modelu může dítě prospívat a ve druhém, jak ukazují praktické zkušenosti především učitelů a psychologů, velmi často strádá?

Hlavní příčina ohrožení vývoje a duševního zdraví dítěte ve střídavé péči tkví v tom, že rodiče nemusí spolupracovat. Nikdo je k tomu totiž nenutí. Soud určí přesnou hodinu, den i místo předání dítěte a již se dál nikdo nestará o to, zda si i rodiče vzájemně sdělí důležité informace o dítěti. Tragickým důsledkem je přežívání dítěte jeden týden v rodině, která nenávidí otce, a druhý týden v rodině, která nenávidí matku. K naprosté dokonalosti střídavé péče docházejí ti rodiče, kteří si vzájemnou nenávist sdělují veřejně na sociálních sítích. V České republice jsme dokonce došli tak daleko, že nikomu nevadí, když dítě týden určený jednomu z rodičů žije v péči profesionální chůvy.

U těchto dětí dochází zákonitě k nemožnosti dosáhnout na uspokojení potřeby bezpečí a dalších potřeb. Dítě se nemůže cítit milováno. Na rozdíl od střídavky je model společné péče mnohem efektivnější. Rodiče se totiž bezpodmínečně musí dohodnout na způsobu péče a výchovy dítěte. Již samotná komunikace mezi rodiči přináší dítěti důležitou informaci. A to zkušenost s tím, že je pro oba rodiče důležité, a že rodiče mají o něj zájem. Současně dítě tolik netrpí steskem, jako je to v případě střídavky, protože dochází k téměř každodennímu kontaktu s oběma rodiči. Společná péče může dokonce zachovat pro dítě jeden domov.

Model společné péče je také charakteristický tím, že rodiče se přizpůsobují dítěti. Variant společné péče je nekonečné množství a dovoluje rodičům kontakt upravovat podle aktuální situace (například nemoc, pracovní vytížení). Rodiče se také mohou dopředu dohodnout na tom, kdo bude o dítě pečovat v době nemoci a kdo uhradí finanční ztrátu spojenou s péčí o nemocné dítě. Není tedy nezbytně nutné přesouvat dítě ve velmi špatném zdravotním stavu z jedné domácnosti do druhé, někdy i stovky kilometrů daleko.

Střídavka je jednoznačně model péče, který vyhovuje výhradně dospělým rodičům. Dítě nemůže prožívat pozitivní emoce a nedokáže nic změnit. Rozhodl soud a nikdo se nestará o to, zda dítě prospívá či nikoliv, zda dítěti termíny přesunu vyhovují či ne.

Zastánci střídavky, kteří v plné zbroji mávají zahraničními výzkumy, zapomínají na to, že tyto výzkumy probíhají v zemích, kde je zcela jiné rodinné právo, než v České republice. Sice jsme ratifikovali Úmluvu o právech dítěte, ale o skutečné ochraně dětí si můžeme jen nechat zdát hezký sen. V zemích s přísným rodinným právem se rodič nemůže chovat tak, jak je tolerováno v naší zemi. Například rodič je velmi přísně trestán za porušení zákona. U nás se něco takového děje jen v případech zcela mimořádných či spíš tragických.

Zdeněk Matějček, nejvýznamnější a nejznámější český psycholog, nedoporučoval střídavou porozvodovou péči u malých dětí. Zřejmě jsme na jeho varování před deprivací dětí úplně zapomněli. Neustálá masáž veřejnosti o smysluplnosti střídavé porozvodové péče, jako by neexistovala další alternativa, může vést jedině k nárůstu deprivantů vyhledávajících v dospělosti psychoterapeutickou pomoc a odmítajících převzít rodičovskou roli. Strach ze selhání při plnění rodičovské role může být i jednou z příčin naší nízké porodnosti.

Odborníci, především sociologové a psychologové, by se měli víc věnovat populárně naučné problematice porozvodové péče. Přesvědčování dospělé populace o nezbytnosti kooperativního výchovného stylu nám stále chybí. Bohužel. Střídavá porozvodová péče ke spolupráci mezi znesvářenými rodiči nevede. Dítě se ve sporu rodičů zcela vytratí. Nikdo se v naší zemi nezabývá tím, kolik dětí ve střídavé péči patří do kategorie psychicky týraných dětí. A přitom vtažení dítěte do konfliktu mezi rodiče je jedna z častých příčin emocionálního trýznění dětí. Je nastaven náš stát k ochraně psychicky týraných dětí?

Dítě si sice dokáže zvyknout na to, že rodiče žijí odděleně, ale nikdy si nemůže zvyknout na to, že rodiče se navzájem nenávidí.