Lidé obvykle vědomě lžou jen za určitých okolností, říkají psychologové. Spíše svým způsobem formují než deformují, aby dodali smysl nebo dokonce sami sebe přesvědčili o tom, že mají pravdu. Jenže totéž často platí i o žalobcích či kriticích, jak se zdá, když se člověk zevrubně seznámí s jejich argumenty.
V Německu již delší dobu stojí na prvním místě v žebříčku nejprodávanějších knih literatury faktu čtyřsetstránková studie Thilo Sarrazina, politika a ekonoma, s názvem Deutschland schaft sich ab, otrocky přeloženo: Německo odstraňuje samo sebe. My bychom nejspíš řekli Německo prohrává. Pětašedesátiletý Sarrazin je velice respektovaný odborník, měl na starosti zavedení eura, byl členem představenstva Deutsche Bahn, byl senátorem v Berlíně, kde měl na starosti finance města a do září seděl v představenstvu Deutsche Bank.
Prezident Václav Klaus několikrát napadal politickou korektnost, která tradičně ovládá evropský diskukrs. Vytýkal Evropě hlavně neschopnost nazývat věci pravými jmény. Vyslyšíme-li tuto Klausovu výtku a přečteme-li si prezidentův nedávný projev v Bělehradě na srbské Akademii věd, můžeme označení Václava Klause, který je považován kvůli evropské korektnosti za euroskeptika, poopravit a nazvat přesněji nepřítelem moderní Evropy, která je pro něj příliš sofistikovaná.
Pokusím se odpovědět, proč si to myslím. Jak známo, o nových volbách v Praze se začalo hovořit brzy po volbách, kdy se chystaly podat malé strany stížnost k Ústavnímu soudu. Účelovému přerozdělení volebních obvodů evidentně zvýhodňovalo velké strany. Stížnost nakonec podali Evropští demokraté, Strana zelených a Věci veřejné.
Bývalý špičkový politik německých sociálních demokratů Jans-Jochen Vogel nedávno řekl: "Že dnes lidé na zasedání čtou, píší SMS a e-maily, je pro mě nepochopitelné. To přece tříští pozornost." A pak dodal: „Lituji paní kancléřku Merkelovou, ona musí přece trpět, když má zároveň mluvit, poslouchat, esemeskovat, a to všechno současně. To přece nejde, to je strašné.“
V poslední době rozvířila média dvě kauzy a další lze s velkou pravděpodobností očekávat.
Když vám nějaký -náctiletý řekne: změnil jsem účes, jsem jiný člověk, usmějeme se pod vousy a myslíme si svoje. A to za tu "změnu" zaplatil ze svého u holiče, pokud byl hodně drahý, jen několik stovek.
Jak proměnit past státního zastupitelství v úřad? I tak lze metaforicky nazvat úkol, který čeká na nového nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který vstoupil do úřadu z jiného kulturního prostředí. Pracoval sedm let v Eurojustu v holandském Haagu, a proto asi taky jeho první kroky vzbuzují respekt. Je evidentní, že chce od samého počátku ukázat, že pod jeho vedením bude tento úřad fungovat jinak: nezávisle.
Nejprve se mi nechtělo psát další nekrolog a chtěl jsem se s Jiřím Dienstbierem rozloučit sám a potichu, ale když čtu sošná slova, která z Jirky jen dělají statečného muže a velkého diplomata, nevydržel jsem to. Statečný jistě byl: vydržel vzdorovat totalitní režimu a své názory i po listopadu 1989 dokázal tvrdě prosazovat. Někdy opět proti většině, ne vždycky jsem s ním souhlasil, ale v diskusích byl vždy slušný, nikdy nepřekročil pravidla kultivovaného dialogu, nepřekrucoval fakta, hovořil věcně, uměl se na věci dívat z nečekané strany, nebyl dogmatik.
(recenze politikovy duše)
Rok 2010 byl podle některých novinářů v dobrém i špatném rokem charismatiků a v této souvislosti padají nejčastěji tři jména: Barack Obama, zu Guttenberg a Julian Assange. Tohle ale nakonec nemusí být dobrá zpráva.
I tak by se dal číst výsledek předsilvestrovského průzkumu z roku 2010 společnosti CVVM, podle kterého se čtyřicet procent Čechů stydí za své politiky kvůli způsobu jejího fungování, korupci a nízké úrovni právního prostředí.