Dlouho jsme se holedbali nejen doma, ale i v Evropě, že u nás máme díky dvěma vrcholným soudům, to jest díky Nejvyššímu správnímu soudu a díky Ústavnímu soudu, fungující pojistky proti autokracii. Bohužel poslední měsíce ukazují, že už to brzy nemusí platit.
"Dávat dobrý příklad je jedna z největších a nejradostnějších věcí, jež může hoch dokázat... Umiň si, že až jednou budeš dospělý, budeš pomáhat všem chlapcům, děvčatům ve svém okolí, že k nim nebudeš nevlídný, mrzutý a nepřejícný, jak někteří dospělí lidé dovedou." To jsou slova snad nejznámějšího českého spisovatele literatury pro děti Jaroslava Foglara, který měl mezi skauty přezdívku Jestřáb. Důvod jeho popularity, která se táhne od třicátých let minulého století až do dnešních dnů, se zdá být evidentní: Byl nejen pracovitý, ale úkolem, který si předsevzal, byl posedlý, a tím pádem přesvědčivý, protože zároveň nikdy neztratil schopnost vnímat realitu dětským obzorem, k čemuž mu pomáhali chlapci, kteří se kolem něj soustřeďovali. Tak tomu bylo za každé dějinné situace: jak za německé okupace, tak později za bolševické diktatury na počátku padesátých let.
Údajné hradní snahy ovlivňovat rozhodování soudců, o kterých v minulých dnech hovořil nejen bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, ale i jeho nástupce Michal Mazanec a další představitelé justice, vzbuzují vážná podezření, kterými se chce zabývat tuto středu Sněmovní podvýbor pro justici.
„Dnes žijeme ve chvíli, kdy se všichni občané našeho státu prohýbají pod tíží starostí, které na ně přenáší stát, který náhle přestal být paternalistický. Ještě jednou: Nelze vrátit lidem svobodu bez toho, aby to byla především svoboda být příčinou svých vlastních starostí. Svobodný člověk je problém pro sebe a ostatní.“ To jsou slova Václava Bělohradského ze začátku devadesátých let, kdy vletěl do Čech na koloběžce jiných slov a všechny omráčil. I v čerstvě probuzených Čechách se lišil tím, že měl všechno, co Čechům tehdy chybělo: sebevědomí i uhrančivou elokvenci i teatrální gestikulaci. Dne 17. ledna 2019 se dožil pětasedmdesáti let.
"Byl hercem velkého intelektu, hlubokého citu pro věci umění a velmi vyvinutým smyslem pro humor, ironii a sebeironii. Jeho herecký projev byl charakterizován úsporným pohybem a gestem, smyslem pro vnitřní rytmus, zkratku, gag a načasování pointy... Za okupace hrál s kolektivem mladých umělců Tvar a na sklonku války byl z rasových důvodů nacisty internován do tábora nucených prací v Bystřici u Benešova... Celý život ho provázela pověst milovníka žen a světáka, ale jeho duši sžíralo trauma neblahého osudu maminky, která zahynula v koncentračním táboře, a s tím související jeho maniodepresivní choroba."
"Bohužel měl Johan takovou povahu, že nemohl-li dělat, co chtěl, trpěl depresemi. Byl buď úplně nahoře, nebo úplně dole.... Na druhé straně zemřel v době, kdy byl velmi šťastný, zamiloval se v pozdním věku, ještě se jim podařilo přivést na svět holčičku, kterou si strašně přál. Zřejmě jeho organismus si nevěděl rady s tím kontrastem radosti z narození dítěte a rozčarování z českých reakcí na výhru knihovny na Letné. " To jsou slova architektky Evy Jiřičné, která byla jeho partnerkou prvních deset let v anglickém exilu a který zemřel v Praze 14.ledna 2009.
Kromě disidentů nejaktivnější byli před 15. lednem 1989 studenti.
První kvalitativní skok zaregistroval mezi vysokoškoláky spisovatel Ivan Klíma již 21. srpna 1988, kdy studenti začali demonstrovat. Tehdy bylo znatelně cítit, že se něco děje. Ve chvíli, kdy lidé začali křičet: Zítra přijdeme zase, začal být optimističtější. Na otázku jak dlouho může u nás trvat Jakešův režim, odpovídal ještě začátkem roku 1989: "Může trvat i dva roky, ale taky jeden den."
Václav Moravec jako moderátor veřejnoprávní televize v nedělní debatě obstál, Andrej Babiš zase nejspíš obstál před lidmi, kterým stačí, že mají levnější dopravu a o něco větší penzi, a kteří jsou zvyklí věřit bezmezně státním úředníkům. Zároveň ale duel odhalil asi největší slabinu stavu našeho státního uspořádání: neúctu k nezávislým státním institucím i ze strany nejvyšších státních úředníků. Po prezidentovi, který pohrdá Ústavním soudem a chce si Ústavu vykládat kreativně, zpochybnil i premiér oficiální výsledky šetření Nejvyššího kontrolního úřadu s odůvodněním, že mu šéfuje bývalý poslanec za sociální demokracii Miloslav Kala.
Lidovci přežili s přestávkou za druhé světové války ve vrcholné politice v naší zemi, jak sami říkají, Habsburky, fašisty i komunisty. Od roku 1992 se jmenují KDU-ČSL a na konci roku se pohybovaly jejich preference kolem nebezpečných pěti procent. To je zhruba na úrovni posledního volebního výsledku. Za klíčový slogan, který charakterizuje tuto stranu v celých dějinách, lez považovat prohlášení jejich předsedy Jana Šrámka: "Dohodli jsme se, že se dohodneme." Díky tomuto přístupu nechyběli lidovci v žádné z vlád meziválečné ČSR a po roce 1989 zasedali v osmi z patnácti vlád.
V souvislosti s prognózou roku 2019 se velmi často vyskytuje i u nás slovo krize, tedy přechodný stav nestability, za kterou je vždy ztráta důvěryhodnosti a legitimity většiny elit: Politických, univerzitních, kulturních i mediálních.
Důvody jsou nabíledni: Politika se propojila příliš úzce s byznysem, což stvrzuje i premiér a začala si privatizovat stát. To vedlo k obrovské zadluženosti obyvatelstva, každou minutu je zahájena víc než jedna exekuce, střední podnikatelská třída je upozaděna a dochází k nedodržování zákonů a Ústavy. Občané jsou denně svědky toho, jak politici opovrhují panstvím práva. Loajalitu, která původně znamenala jen zákonnost, personifikovali a projevují ji místo k zákonům spíše k těm, kterých se bojí, které potřebují či k tomu, kdo je někam vynese a ne hodnotám a principům. A úředníci na všech úrovních tento zkreslený výklad od nich odkoukali.