To je snad to první, co člověka napadlo, když slyšel mladého a bojovného třiatřicetiletého zvěrolékaře, nového předsedu lidovců Pavla Bělobrádka promluvit po zvolení na víkendovém sjezdu. On totiž řekl: Lidé nám musí věřit! A dodal: Musejí nám věřit, že lhát, krást a podvádět nebudeme!

Jenže, jak známo, víru nelze nikomu nařídit, a to už vůbec ne po zkušenostech z posledních let právě se stranou lidovců. Byli to totiž právě lidovci, kteří si zvolili do čela strany pana Čunka, který se stal symbolem minimálně politické korupce a devastace české justice a byla to právě lidová strana, která umožnila pod vedením Cyrila Svobody podruhé zvolení prezidenta Klause, ač právě on byl vždy proti církevním restitucím. Taky prezidentův věrný poslanec - jak připomněl Václav Žák ve svém blogu - restituce pár týdnů po volbě zablokoval.

Aby straně KDU-ČSL někdo mohl věřit, musela by nejprve získat důvěru občanů a je otázka, jestli něčeho takového v čase, který ji je vymezen, vůbec bude schopná, zvlášť když ti znalejší vědí, že s touto stranou i v historii byly značné potíže. Nikdy se totiž nedokázala jasně vyprofilovat a ani to, co říká o programu dnes nový předseda, že budou konzervativní pravicová strana se sociálními akcenty, nezní přesvědčivě. V českém kontextu je toto spojení příliš rozporuplné. To je zřejmě hlavní důvod, proč strana pod vedením Cyrila Svobody v roce 2010 poprvé od roku 1919 ve volbách propadla, jinak působila od počátku první republiky téměř ve všech vládách a i ve všech politických systémech. Nejcharakterističtější pro tuto stranu bylo heslo jejího předsedy Jana Šrámka: Dohodli jsme se, že se dohodneme.

Spor o profil strany probíhal i za první republiky a personifikovali ho dva muži: představitel konzervativního křídla Bohumil Stašek a jeho svobodnější či liberálnější soupeř Jan Šrámek.

Konzervativec Jan Stašek obhajoval stavovství a dokonce byl pro posílení autoritativních prvků v politickém systému a omezení stranické plurality. Mezi konkrétní politické cíle patřilo pro něj například zrušení Senátu a jeho nahrazení tzv. hospodářskou komorou. S jistou nadsázkou bychom tedy mohli říci, že to byly názory blízké konzervativnějšímu či proklausovskému křídlu dnešní ODS.

Jan Šrámek, který zvítězil, varoval před zneužitím diskuse k útoku na pluralitní demokracii. Podpořila ho tehdy hlavně Morava. Jenže díky tomu oslabila pravice a lidovci začali kooperovat se socialisty, což vedlo v polovině třicátých let k přebudování kabinetu: agrárníci ztratili svou dominantní pozici. Je třeba připomenout, že tuto změnu přivítal i prezident Beneš. Strana byla středolevá.

Později ve straně vzniklo ještě jedno křídlo, které se pokoušelo o změnu politiky a tlačilo lidovce ještě více vlevo. Toto křídlo začalo ustupovat i komunistům. Proti této tendenci se postavila skupina s mluvčí Helenou Koželuhovou, neteří Karla Čapka, kterou podporoval i Pavel Tigrid. Oba pak skončili v emigraci. Tato skupina ovšem prohrála, zvítězila levicovější orientace a z tohoto křídla se rekrutoval i Josef Plojhar, pozdější symbol kolaborace s komunisty. Od té doby žádné programové diskuse ve straně nebyly a poprvé jsme o lidovcích opět slyšeli až po 17. listopadem.

Tehdy se stal ministrem vnitra jejich místopředseda Richard Sachr, který nechal bývalé estébáky lustrovat poslance bez pověření vlády a dovolil skartaci mnoha svazků StB, a tím strana opět získala pověst intrikánů. Po něm se stal nejvýraznější figurou lidovců Josef Lux, který vstoupil do koalice s ODS a Unií svobody, jenže když položil Klausovu vládu, zase se začalo o lidovcích hovořit jako o straně hadů a podrazníků, i když předseda Lux byl bezesporu nejúspěšnější jejich polistopadový šéf.

S tímto rodokmenem lidovců a v úvodu zmíněným nařizováním víry to však bude mít nový předseda velmi těžké.

Psáno pro ČTo 6

Na autorovu žádost jsem z textu odstranil pasáž, která mylně označovala za předsedu lidovců Jana Škodu, někdejší šéfa ČSS. Libor Stejskal