Když mi minulý čtvrtek dopoledne Václav Bělohradský zavolal, že Dušan Třeštík zemřel v Praze, v motolské nemocnici, ve čtyřiasedmdesáti letech, hlavou mně proběhlo hned několik obrazů: Jak od smrti své manželky ztrácel chuť k životu a jak jsem žádal MUDr. Františka Koukolíka, který býval jeho soused, aby se u něj zastavil a nějak mu pomohl.

Současně mně ve stejný moment došlo, že všichni tři tito lidé mají něco společného a že není náhodou, že se v mé hlavě toho osudného 23. srpna 2007 setkali. Minimálně je spojovalo to, že ač patří mezi špičkové akademické intelektuály, nikdo z nich se nikdy nebál médií, což v mediální civilizaci by měl být nutný předpoklad ke standardním výkonům veškerých nadprůměrných profesí, ale bohužel tak tomu u nás stále není. Všichni tři silně vyčuhují, a to nejen tím, že umějí komunikovat s lidmi, ale i tím, že je tato schopnost naučila přesněji artikulovat: osvobodila jejich jazyk ze zaběhaných profesních klišé.

Historik Dušan Třeštík má mnoho zásluh, ale připomněl bych v tomto příspěvku jen ty, co mně rovněž při té smutné zprávě proběhly hlavou, protože pro mě jako pro novináře byly vždycky velmi důležité. Dušan Třeštík dokázal velice systematicky, po celou dobu proměny českých médií v popmédia, svými články a eseji vracet do veřejného prostoru základní existenciální otázky, za což patří dík I Lidovým novinám. Zadruhé připomínal, že dějiny jsou proces a ne dogma. Zatřetí přesvědčoval nás o tom, že historie není to, co je v učebnicích, ale jen to, co mají lidé v hlavách, a začtvrté se snažil budovat naši novou hrdost na doposud opomíjených, ale zato reálných historických faktech.

Snad nejvíce na sebe Dušan Třeštík upozornil, když na přelomu tisíciletí napsal esej s názvem Vymysliti si český národ, který pobouřil ty, kteří věří, že národ je entita, která je na světě od nepaměti. Skoro všichni už sice dnes víme, že národ je jen umělý a celkem pozdní konstrukt: třeba žádní Němci až do Bismarcka neexistovali, byli jen Sasové, Bavoři, Frankové, Braniboři atd., ale přesto tato formulace a zvláště slůvko „vymysliti“ řadu lidí silně podráždilo, i když právě toto slovo obsahovalo a připomínalo klíčové sdělení: je-li národ poměrně nový konstrukt, pochází z XVIII. a XIX. století, a proto je ho možné znovu a jinak překonstruovat. Ve zmíněném článku Dušan Třeštík zvolal: „My vynalézatelé dějin říkáme: Ne, pánové, to, co se domníváte nalézt v dějinách, jsou vaše výmysly o nich, které se pokoušíte propašovat do minulosti, potvrzujete se svými vlastními výmysly o ní, svými dějinami….Není na tom nic špatného…Jen bychom si neměli dělat iluze, neměli bychom mluvit o dějinách „patologickým tónem bezpodmínečnosti.“

Dějiny byly pro tohoto filozofujícího historika vždy jen smyslupnou mystifikací, pohádkou, kterou by se mělo pokusit každé pokolení nějak jinak převyprávět.

Když jsem se ho zeptal, jak bychom měli naši novou pohádku vyprávět, odpověděl: „Jak, to nevím, ale měli bychom to zkusit. Znamená to znovu číst prameny a snažit se přitom je nahlédnout bez předem hotových soudů.“ Právě o to se Dušan Třeštík důsledně snažil. Původně se chtěl zabývat XIX. stoletím, protože věřil, že to je právě to století, které nejvíce formovalo naše dnešní postoje a vzorce chování, ale z ideologických důvodů, aby se vyhnul koncem padesátých let politickým tlakům, se vrhnul na studium Velké Moravy a Přemyslovce. Znovu četl v originále první kroniky (začal zevrubným rozborem Kosmovy kroniky) a snažil se do hlavy dostat i všechny tehdejší jejich znalosti, zapomenout to, co víme dnes a pokusil se zahlédnout co nejpřesněji dobu, o kterou se zajímal, očima tehdejších lidí. Důsledně od sebe odhazoval všechna tradovaná klišé a způsoby nahlížení na historii a nejspíš hlavně díky tomu jsou jeho závěry tak podstatné a podnětné.

Jednou mi řekl: „Naše chyba byla hlavně v tom, že jsme sami sebe považovali za vrchol a všechno, co bylo před námi, jsme vnímali jako nehotové, primitivní, a barbarské. Je třeba si říci a pochopit, že neexistují žádné primitivní společnosti, že neexistují nehotové společnosti, že neexistuje vývoj. Je třeba si přiznat, že společnosti byly a fungovaly, tudíž byly dokonalé. Zdá se, že je to absurdní, ale je to tak. Musí to tak být.“ Takové formulace pro lidi vychované marxistickým školstvím byly samozřejmě těžko stravitelné, a dodnes jsou.

Dušan Třeštík měl výhodu v tom, že nikdy nebyl zcela uzavřen jen v českém kotli, ženu měl Polku a v šedesátých letech krátce studoval ve Francii u Jacquese Le Goffa v Paříži: díky těmto dvěma skutečnostem celou dobu s těmito historickými komunitami, jakožto i s německými historiky, udržoval vědecké styky. Byl velmi pečlivý a jeho pracovna nebyla ani tak plná knih, jako dobře zpracovaných a archivovaných překladů, výpisků a poznámek.

V interview, které jsme spolu vedli pro knihu Rozhovory na přelomu tisíciletí, mi Dušan Třeštík řekl: „Když člověk studuje prameny z devátého století o českých knížatech, tak tam skutečně žádnou hejtmanskou strukturu nenajde. Tenkrát byly velké hrady, na kterých seděla bohatá knížata, velmi bohatá knížata. To je předsudek, že naše knížata byla chudší: stačí si porovnat majetek třeba našeho knížete z Kolína se seznamem majetku uvedeném v testamentu markrabího z Friaulu a zjistíte, že ta knížata jsou téměř rovnocenná. Obecně přežívá představa, že tady na našem území žili nějací slovanští barbaři… Tehdejší moc neměla bodový charakter, opírala se o různé lidské vztahy, o příjmy ze cla a své vazaly měla úplně někde jinde. Opakuji: žádná územní správa neexistovala.“

Za vrcholy našich dějin považoval Dušan Třeštík XIII. a XIX. století, kdy u nás došlo k zásadním civilizačním převratům. V XIII. století se u nás, jako v jediné ze zemích střední Evropy, zakládala města a v XIX. století došlo k odlivu obyvatelstva z vesnic do měst a k industrializaci. Naproti tomu o hustitství, které bylo jak Palackým, tak Nejedlým považováno za jeden z vrcholů našich dějin, tvrdil, že vývoj nejen zastavilo, ale že nás stáhlo zpět, a rovněž úplně jinak hovořil o baroku, tedy době tzv.temna. Temno, podle Dušana Třeštíka, je vždycky tím, co škrtáme z dějin, protože se nám to nehodí do narativu, který vyprávíme. Doslova mi řekl: „Neměli jsme národ, neměli jsme stát, tak jsme si udělali temno. To je samozřejmě naprostý nesmysl, protože co kulturně ještě dnes určuje krajinu, to je právě její úžasné barokní posvěcení“. Naopak baroko považoval za dobu, která stojí u základů naší kultury a našeho myšlení. A připomínal, že to byli právě jezuité, kteří u nás postavili základy dobrého školství poté, co husitství zničilo univerzitu.

Odkaz odvážného historika Třeštíka by se dal shrnout nejspíš do těchto dvou myšlenek: Tam, kde není majetková kontinuita, vzniká nejistota a společnost je vykořeněná a ozývají se moralistní nářky, které bychom měli umět překonat.

A potom: Na začátku XXI.století žije v české kotlině jakási množina lidí, která stojí před velkou výzvou, a našim úkolem je na tuto výzvu odpovědět v souladu s Evropou, jako jsme to udělali ve XIII.století nebo v XIX.století. Kdykoliv jsme šli proti historickým výzvám a nepodíleli se aktivně na nich, dopadli jsme nedobře.

(Napsáno původně pro Český rozhlas 6.)