V minulých dnech zveřejnil časopis Euro analýzu společnosti Allianz Global Investors, která vzbudila velkou pozornost. Šokující věta, kterou obsahovala, zní: V roce 2050 v České republice připadne 100 ekonomicky aktivních lidí na 55 důchodců. Dnes je to 20 důchodců.

Připočteme-li ale k důchodcům nezaměstnané a invalidy, je již teď poměr 2:1, za 43 let to bude poměr 1:1. Hůř na tom v Evropské unii bude už jen Slovinsko a Bulharsko, kde v témže roce připadne na sto pracujících lidí 56 důchodců, respektive 61 v Bulharsku.

Způsobů řešení této svízelné situace, kdy u nás dochází k prudkému poklesu porodnosti (v roce 2050 nás má být místo nynějších 10,2 milionu jen 8,9 milionu) a stálému prodlužování věku, u mužů až o 5,3 roku a u žen o 3,7 roku, je několik: Například zvýšit podíl důchodového spoření u mladých lidí, aby se jednou byli schopni postarat co nejvíce sami o sebe a hlavně prodloužit dobu aktivní pracovní činnosti až třeba do 67 let, jako to je v sousedním Německu. (Pokud je důchodová daň u nás nyní už přibližně na 28 procentech, těžko ji lze dle odborníků zvyšovat.)

V našich poměrech, kdy prodloužení aktivní činnosti o dva či tři roky již vzbuzovalo nevoli, požadavek na zvýšení věkové hranice odchodu do důchodu zní nepředstavitelně, je ale třeba říci, že za této situace se bude muset v budoucnu, jak se o tom již dnes v zahraničí diskutuje, doba věnovaná aktivní praci prodloužit s velkou pravděpodobností až dokonce do sedmdesáti let. Různé studie ukazují, že by to pro společnost mohlo být užitečné i ze zcela praktických důvodů. Zmíním se alespoň o dvou.

Zaprvé zvyšující se rychlost a dynamika vývoje společnosti si dle prognostiků vynutí, aby se více odměňovala zkušenost než pouhá kreativita. Bude přibývat rozhodnutí, která se budou muset učinit rychle, a zatím žádný počítač zkušenost neumí simulovat. A zkušenost je právě ta vlastnost, kterou člověk nabývá pouze s přibývajícím věkem.
Zadruhé se ukazuje, že se zásadním způsobem ve společnosti promění postavení ženy: dojde k její skutečné emancipaci. Může za to mimo jiné také fakt, že nynější mladé ženy pocházejí velmi často z rozvedených rodin a vědí, že není možné postavit život na manželství. Víc mladých žen dnes věří ve vlastní úspěch, mají dobré vzdělání, ve školách mají lepší známky než muži, často se i lépe vyjadřují než jejich mužští partneři a jsou připraveny se poprat s muži na svém pracovišti o moc.

Bude to ale vyžadovat další změnu: kariérní vrchol se nesmí krýt s dobou, kdy mají děti. Vrchol kariéry i pro muže – kteří budou muset věnovat víc času rodině – by se měl v budoucnu podle sociologů rovněž posunout až do doby kolem pětapadesátého roku života, což by odpovídalo i pozdějšímu odchodu do penze. Severské státy a Německo jsou v přípravě na tuto změnu nejdál, na rozdíl od jihu a nových členských států Unie, které nejsou na takovou změnu mentálně připraveny, byť je u nás zaměstnanost žen mnohem větší než ve starých evropských zemích. Proto lze nejspíš říci, že zatímco první generace feministek kolem roku 1900 bojovala za volební právo, druhá v šedesátých a sedmdesátých letech viděla ještě v mužích nepřátele, třetí generace feministek se snaží změnit společenské struktury, a tím se skutečně podílí na význačné změně společnosti. Thea Dornsová, mladá německá spisovatelka a filozofka, dala této třetí generaci feministek jméno: nazývá je „třída F“. Šance těchto žen se stále zvětšují: ve světě na špičkových postech již pracuje 22 procent žen, v EU 17, v Norsku přes 30, v Německu 15 a ve většině dalších zemí včetně Česka pod 10 procent. Toto se jistě bude rychle měnit i u nás.

Sociolog Klaus Hurrelmann však tvrdí, že tento vývoj bude mít i stinné stránky, protože jen asi 40 procent mužů je ochotno se s ženou podělit o domácí práce a výchovu dětí. Důsledek: jen v Německu v brzké době podle něj zůstane každá třetí žena bezdětná. Budoucnost reprodukce naší civilizace je tedy přímo závislá na rovnováze rychlosti, se kterou se bude proměňovat struktura myšlení mužů a nárůst skutečně emancipovaných žen v lidské společnosti.

U nás je opět podle sociologů situace trochu jiná: Náhlá změna společenských poměrů v roce 1989, otevřený svět a nekonečné konzumní možnosti zvýšily egoizmus u většiny společnosti (zvláště ale u těch věkových skupin, které by se měly výrazně podílet na reprodukci), která se snaží dohnat to, co dříve nemohla, což ještě víc stlačuje porodnost zvláště u kvalitní populace dolů: Jen v letech 1991 až 1996 se hodnota průměrné plodnosti propadla z 1,89 na 1,19, a tak tomu je dodnes. Ani babyboom v roce 2006, kdy se narodilo 105 800 dětí, s tímto ukazatelem moc nepohnul: Průměr stále zůstává někde kolem 90 000 narozených dětí ročně.

Pokud nebudeme schopní zavést nějakou radikální penzijní reformu, budeme se muset připravit na to, že výsledný důchod v roce 2050, kdy na jednoho důchodce bude přibližně připadat jeden pracující, klesne ze stávajících 56 procent z průměrné mzdy až na 28 procent a na jednoho pracujícího Čecha či Moravana bude připadat jeden pracující cizinec. Tito cizinci pak budou požadovat u nás větší práva, budou chtít například volit, a to povede k dalším politickým změnám. To je ale již jiný problém.

Skutečným překvapením v tomto případě je spíše druhá zpráva, které si již média tolik nevšímala, podle níž v současném složení parlamentu nemá důchodová reforma šanci na přijetí, i když nám celkem v brzké době hrozí, že budeme jednou z nejstarších oblastí v našem regionu. Zdá se tedy, že poslanci tuto situaci odmítají s předstihem řešit, a v tom případě lze již hovořit o vážném selhání politických elit.