O mentální mapě Evropy
V posledních dnech slyšíme často nářky obzvláště od německé kancléřky Angely Merkelové, že střední Evropa není v otázce uprchlíků solidární.
Jak si pamatujeme ještě ze školních atlasů, vídali jsme na mapě Evropy různá barevná políčka, která měla zdůraznit území států, abychom si snáze pamatovali, kde se nacházejí. Každý z nás má však v hlavě i jiné obrazy Evropy, které odrážejí jeho vlastní hodnotové představy o národech, a tomu říkají sociologové mentální mapa Evropy. Na nich si označujeme políčka podle toho, co jsme se od dětství o jednotlivých oblastech Evropy dozvěděli či jaké zkušenosti s těmito zeměmi uchováváme v hlavě.
Tyto mapy však často předjímají osobní prožitky a spoluurčují naše vnímání a interpretace, takže turisté často vyprávějí o zemích, které navštívili, způsobem, který spíše potvrzuje jejich stereotypy, než aby se s nimi kriticky vypořádávali. Podle tohoto způsobu hodnocení se pak jeví Evropa jako mozaika rozdělující Evropany do minimálně čtyř kategorií: na západní, střední, severní a jižní, podle více či méně pozitivních nebo negativních asociací.
Každá taková mapa, jak třeba upozorňuje Eva Hahnová, historička z Oldenburgu, spoluvytváří zároveň vlastní identitu tím, že nás samotné umisťuje v našich mentálních mapách do okolního světa a ulehčuje nám komunikaci s nositeli podobných obrazů. Zároveň však ztěžuje komunikaci s nositeli jiných mentálních map. A má to logiku, protože mentalita není nic jiného než způsob myšlení, duševní a duchovní uzpůsobení závislé na individuálních dispozicích, které jsou dané věkem, výchovou, tradicí a společenskými podmínkami, a ty byly ve střední Evropě historicky již od tzv. druhého nevolnictví v 17. století a hlavně v letech 1938 až 1989 zcela rozdílné.
A vzhledem k tomu, že se u nás volby opakují každé čtyři roky, politici zvláště v druhé půlce volebního období se snaží kopírovat vůli svých voličů a ztrácejí odvahu se vyjadřovat k citlivým otázkám, jako je přistěhovalecká vlna ze Středního východu, Balkánu a Maghrebu, vstřícněji, než jim signalizuje většinové mínění, a to přesto, že letos u nás do konce srpna požádalo o azyl pouze 990 migrantů, v Německu za stejnou dobu 350 000 lidí. A připomeňme ještě, že v roce 2001, kdy byl ministerským předsedou současný prezident, který proti migrantům tak vehementně brojí, o azyl požádalo 18 094 lidí.
Výsledek je pak předvídatelný: Státníci ze staré Evropy, kteří denně místo novin čtou většinou pouze monitoring, který sleduje výroky politiků ze střední Evropy, tak ten jim jen stvrzuje staré stereotypy, aniž si všimnou, že sice ne majoritní, ale přesto dost početná skupina obyvatelstva již myslí jinak. Platí stará moudrost, že pouze někteří lidé jsou schopní kriticky zpochybňovat nejen názory druhých, ale i své a diskutovat o vlastních předsudcích. Předpokládá to neustálý otevřený pohled na vlastní myšlenky. Toho je schopen zvláště v krizových situacích, v níž se zvyšuje hladina emocionality, jen málokdo.
(Psáno pro ČRo Plus)
Jak si pamatujeme ještě ze školních atlasů, vídali jsme na mapě Evropy různá barevná políčka, která měla zdůraznit území států, abychom si snáze pamatovali, kde se nacházejí. Každý z nás má však v hlavě i jiné obrazy Evropy, které odrážejí jeho vlastní hodnotové představy o národech, a tomu říkají sociologové mentální mapa Evropy. Na nich si označujeme políčka podle toho, co jsme se od dětství o jednotlivých oblastech Evropy dozvěděli či jaké zkušenosti s těmito zeměmi uchováváme v hlavě.
Tyto mapy však často předjímají osobní prožitky a spoluurčují naše vnímání a interpretace, takže turisté často vyprávějí o zemích, které navštívili, způsobem, který spíše potvrzuje jejich stereotypy, než aby se s nimi kriticky vypořádávali. Podle tohoto způsobu hodnocení se pak jeví Evropa jako mozaika rozdělující Evropany do minimálně čtyř kategorií: na západní, střední, severní a jižní, podle více či méně pozitivních nebo negativních asociací.
Každá taková mapa, jak třeba upozorňuje Eva Hahnová, historička z Oldenburgu, spoluvytváří zároveň vlastní identitu tím, že nás samotné umisťuje v našich mentálních mapách do okolního světa a ulehčuje nám komunikaci s nositeli podobných obrazů. Zároveň však ztěžuje komunikaci s nositeli jiných mentálních map. A má to logiku, protože mentalita není nic jiného než způsob myšlení, duševní a duchovní uzpůsobení závislé na individuálních dispozicích, které jsou dané věkem, výchovou, tradicí a společenskými podmínkami, a ty byly ve střední Evropě historicky již od tzv. druhého nevolnictví v 17. století a hlavně v letech 1938 až 1989 zcela rozdílné.
A vzhledem k tomu, že se u nás volby opakují každé čtyři roky, politici zvláště v druhé půlce volebního období se snaží kopírovat vůli svých voličů a ztrácejí odvahu se vyjadřovat k citlivým otázkám, jako je přistěhovalecká vlna ze Středního východu, Balkánu a Maghrebu, vstřícněji, než jim signalizuje většinové mínění, a to přesto, že letos u nás do konce srpna požádalo o azyl pouze 990 migrantů, v Německu za stejnou dobu 350 000 lidí. A připomeňme ještě, že v roce 2001, kdy byl ministerským předsedou současný prezident, který proti migrantům tak vehementně brojí, o azyl požádalo 18 094 lidí.
Výsledek je pak předvídatelný: Státníci ze staré Evropy, kteří denně místo novin čtou většinou pouze monitoring, který sleduje výroky politiků ze střední Evropy, tak ten jim jen stvrzuje staré stereotypy, aniž si všimnou, že sice ne majoritní, ale přesto dost početná skupina obyvatelstva již myslí jinak. Platí stará moudrost, že pouze někteří lidé jsou schopní kriticky zpochybňovat nejen názory druhých, ale i své a diskutovat o vlastních předsudcích. Předpokládá to neustálý otevřený pohled na vlastní myšlenky. Toho je schopen zvláště v krizových situacích, v níž se zvyšuje hladina emocionality, jen málokdo.
(Psáno pro ČRo Plus)