To je otázka, kterou si u nás moc neklademe, ač se nás minimálně posledních pětadvacet let také dotýká. Profesor veřejného práva na univerzitě v Bonnu a bývalý německý ústavní soudce Udo di Fabio na ni odpovídá jasně: Pojem solidarita bazíruje na uvědomění si vlastní spoluodpovědnosti. Nejde tedy o žádný dárek, ale o přihlášení se ke spoluúčasti na veškerém dění ve společenství, ke kterému jsme se dobrovolně přidali.

V nové době je idea Západu spojena s lidskými právy a se závazným právním státem. Rovně může žít člověk jen tam, kde vládne právo a sociální tržní hospodářství. Všichni občané takovéhoto společenství musí mít stejná práva nehledě na původ, pohlaví, náboženství a funkce. Tento model má duchovní kořeny staré 500 let a v osvícenství byl dotvořen.

Právo na emigraci (ius emigrandi) a na azyl patří právě mezi ta klasická osvícenecká práva. Klasici v této souvislosti citují Heinricha Heineho, který napsal: Patriotem může být člověk jen tam, kde vládne svoboda. A jsou-li někde lidé vystaveni politické represi, musí existovat místo či místa, kam mohou utéci. Na druhé straně musí mít stát, který se o ně má postarat, stálou kontrolu nad svým územím, spolužitím občanů a zaručuje společný výkon státní moci. Proto musí existovat kontrola všech příchozích. Zároveň se musíme naučit rozlišovat mezi útěkem před násilím a jinými formami migrace.

Je ale třeba vědět, že socializace lidí z různých kontinentů nás bude něco stát, ale ve výsledku a dlouhodobě jde jistě o užitečnou a výhodnou investici, protože Evropa vymírá. Společnost totiž nemusí být homogenní, homogenní musí být jen hodnoty, které občané uznávají. Takové jednání přináší i bezpečnostní rizika, ale ústavy evropských států nepřipouští, abychom někoho vylučovali jen kvůli rozdílnému náboženství. S extremisty se musí vypořádat policie a justice: každý kdo do Evropské unie vstoupí, musí dodržovat naše zákony.

Problém podle Udo di Fabia je ale v něčem jiném, a na to se zapomíná, a sice, že elity všech zemí v Evropské unii se domlouvají většinou snadno, ale nejsou schopné brát v úvahu a zapojit do komunikačního prostoru celé jinak uvažující skupiny obyvatelstva. A to má za následek nebezpečný vývoj: společnost se fragmentarizuje, což vede velmi často k populismu a vzniku extrémních hnutí či stran. Nezodpovědní politici, kteří myslí egoisticky, tuto situaci mohou snadno využívat.

Moderní společnost v naší civilizaci a její fungování zajišťují samostatné dílčí systémy: Právo, politika, hospodářství, věda a umění. A jen takové společenství, které si váží všech těchto systémů a nechá je svobodně a autonomně existovat a žádný z těchto systémů neupřednostňuje, je schopné velkých výkonů. Na to se, bohužel, u nás zapomíná.

(Psáno pro ČRo Plus)