Historie zákazu KSČM
První polistopadový pokus o eliminaci Komunistické strany Československa je ze 17. dubna 1990, za kterým stál tehdejší prokurátor hlavního města Prahy a dnes renomovaný advokát JUDr. Tomáš Sokol. Do této funkce byl jmenován za Občanské fórum.
Tehdy – jak to popisuje historik Jiří Suk – otevřeným dopisem sdělil Komunistické straně Československa, že od 1. května bude veškerá její činnost na území hlavního města posuzovaná z hlediska možného naplnění skutkové podstaty trestního činu podpory a propagace fašismu a podobných hnutí podle platného trestního zákona.
Své tvrzení pan prokurátor opřel o zevrubnější rozbor komunistické ideologie a praktické politiky. V dopise upozornil na násilný způsob uchopení moci, rozbití demokratického pořádku, teror a likvidaci politických protivníků a následnou neomezenou totalitní moc komunistické strany. V dopise připomněl, že násilné převzetí moci propagoval již v roce 1929 v parlamentu Klement Gottwald, když hovořil o tom, že se jezdí učit do Moskvy, jak kapitalistům zakroutit krkem. V dopise stojí: Po roce 1948 Gottwald tento slib splnil.
Historik Suk pak připomíná, že na několika místech se JUDr. Sokol pokusil formulovat rozdíly a podobnosti mezi KSČ a nacistickou stranou NSDAP, tedy mezi internacionálním socialismem a německým národním socialismem. V textu můžeme číst: „Na rozdíl od komunistů NSDAP ostentativněji prosazovala světovládnou ideologii a teorii o nadřazenosti německé rasy. To ve svých důsledcích vedlo ke světovému konfliktu. Komunisté se naproti tomu důsledně věnovali vyvražďování vlastního obyvatelstva, přičemž ztráty jdou v obou případech do desítek milionů, takže jsou srovnatelné. Navíc i komunisté se se svými světovládnými tendencemi netajili a pod rouškou tzv. vývozu revoluce otevřeně riskovali rozpoutání další světové války. To, že se nevyhýbali lokálním agresím či konfliktům, je v tomto státě dostatečně známo i z vlastní historie.“
A my můžeme dodat: Hledisko rasové či třídní mělo stejný účel: likvidovat krvavě každého potenciálního politického nepřítele. I přes tyto zcela pregnantní a nevyvratitelné argumenty JUDr. Sokola zůstal jeho záměr ležet u jeho nadřízených v šuplíku a komunisté změnili své stanovy, aby nemohli být dále stíháni za vyzývání k násilí...
V pátek minulého týdne výkonný výbor KSČM, tedy nástupnická organizace KSČ, vydal prohlášení, ve kterém se k únoru 1948 přihlásil, tedy de facto i k násilnému převzetí moci. V prohlášení stojí: „KSČM se hlásí k revolučnímu základu Února 1948 a vysoce oceňuje práci a obětavost generací budovatelů první formy socialismu atd.“
Z dalšího textu vyplývá, že komunisté odmítají tvrzení, že by šlo v únoru 1948 o mocenský puč. Tvrdí, zřejmě v domnění, že lidé mají krátkou paměť, že šlo „o ústavně provedenou revoluci, které se zúčastnili široké vrstvy občanů.“ Jenže justiční vraždy, koncentráky pro asi 200 000 lidí, rozkradení soukromého a církevního majetku, zákaz cestování atd. lze těžko považovat v rámci evropského práva za ústavní kroky. To jsou vše základní znaky klasického totalitního systému, který sice procházel různými obdobími, ale ani stranickou pluralitu, ani soukromé hospodářství nikdy nepřipustil, tedy svou totalitní podstatu nikdy nezměnil.
Po zmíněném prohlášení se zase ozvaly hlasy některých politiků, kteří volají po zákazu KSČM a takovou možnost dokonce nevyloučil ani předseda vlády Mirek Topolánek, i když dodal: „Když to neudělal první polistopadový establishment, tak to pak bylo stále složitější. Tehdy to bylo logické a asi by se jinak u nás také vytvářela nová levicová strana, sociální demokracie.“
V tomhle má pan premiér jistě pravdu, jenže, a to je důležité podtrhnout, jak připomíná historik Suk i jak si dnes vzpomíná advokát Sokol, byli to právě polistopadoví politici, kteří donutili prokuraturu, abys se trestním stíháním pražských komunistů nezabývala, protože tehdy potřebovali komunistické hlasy k prosazení nějakého restitučního zákona. Tato situace stále trvá: jejich hlasy pořád někdo k něčemu potřebuje, protože jejich postoj je – na rozdíl od každé možné nové strany - daleko čitelnější a lze se s nimi skoro na všem dohodnout, kupčit se svými hlasy umí dokonale. Za existenci komunistické strany tedy může pragmatismus naší politické elity, který je upřen vždy jen na nejbližší výhodný krok a vůbec nemyslí na dlouhodobé důsledky takového jednání. Mnozí z tehdejších politiků jsou u moci dodnes a mohli by o tom vyprávět.
Tehdy – jak to popisuje historik Jiří Suk – otevřeným dopisem sdělil Komunistické straně Československa, že od 1. května bude veškerá její činnost na území hlavního města posuzovaná z hlediska možného naplnění skutkové podstaty trestního činu podpory a propagace fašismu a podobných hnutí podle platného trestního zákona.
Své tvrzení pan prokurátor opřel o zevrubnější rozbor komunistické ideologie a praktické politiky. V dopise upozornil na násilný způsob uchopení moci, rozbití demokratického pořádku, teror a likvidaci politických protivníků a následnou neomezenou totalitní moc komunistické strany. V dopise připomněl, že násilné převzetí moci propagoval již v roce 1929 v parlamentu Klement Gottwald, když hovořil o tom, že se jezdí učit do Moskvy, jak kapitalistům zakroutit krkem. V dopise stojí: Po roce 1948 Gottwald tento slib splnil.
Historik Suk pak připomíná, že na několika místech se JUDr. Sokol pokusil formulovat rozdíly a podobnosti mezi KSČ a nacistickou stranou NSDAP, tedy mezi internacionálním socialismem a německým národním socialismem. V textu můžeme číst: „Na rozdíl od komunistů NSDAP ostentativněji prosazovala světovládnou ideologii a teorii o nadřazenosti německé rasy. To ve svých důsledcích vedlo ke světovému konfliktu. Komunisté se naproti tomu důsledně věnovali vyvražďování vlastního obyvatelstva, přičemž ztráty jdou v obou případech do desítek milionů, takže jsou srovnatelné. Navíc i komunisté se se svými světovládnými tendencemi netajili a pod rouškou tzv. vývozu revoluce otevřeně riskovali rozpoutání další světové války. To, že se nevyhýbali lokálním agresím či konfliktům, je v tomto státě dostatečně známo i z vlastní historie.“
A my můžeme dodat: Hledisko rasové či třídní mělo stejný účel: likvidovat krvavě každého potenciálního politického nepřítele. I přes tyto zcela pregnantní a nevyvratitelné argumenty JUDr. Sokola zůstal jeho záměr ležet u jeho nadřízených v šuplíku a komunisté změnili své stanovy, aby nemohli být dále stíháni za vyzývání k násilí...
V pátek minulého týdne výkonný výbor KSČM, tedy nástupnická organizace KSČ, vydal prohlášení, ve kterém se k únoru 1948 přihlásil, tedy de facto i k násilnému převzetí moci. V prohlášení stojí: „KSČM se hlásí k revolučnímu základu Února 1948 a vysoce oceňuje práci a obětavost generací budovatelů první formy socialismu atd.“
Z dalšího textu vyplývá, že komunisté odmítají tvrzení, že by šlo v únoru 1948 o mocenský puč. Tvrdí, zřejmě v domnění, že lidé mají krátkou paměť, že šlo „o ústavně provedenou revoluci, které se zúčastnili široké vrstvy občanů.“ Jenže justiční vraždy, koncentráky pro asi 200 000 lidí, rozkradení soukromého a církevního majetku, zákaz cestování atd. lze těžko považovat v rámci evropského práva za ústavní kroky. To jsou vše základní znaky klasického totalitního systému, který sice procházel různými obdobími, ale ani stranickou pluralitu, ani soukromé hospodářství nikdy nepřipustil, tedy svou totalitní podstatu nikdy nezměnil.
Po zmíněném prohlášení se zase ozvaly hlasy některých politiků, kteří volají po zákazu KSČM a takovou možnost dokonce nevyloučil ani předseda vlády Mirek Topolánek, i když dodal: „Když to neudělal první polistopadový establishment, tak to pak bylo stále složitější. Tehdy to bylo logické a asi by se jinak u nás také vytvářela nová levicová strana, sociální demokracie.“
V tomhle má pan premiér jistě pravdu, jenže, a to je důležité podtrhnout, jak připomíná historik Suk i jak si dnes vzpomíná advokát Sokol, byli to právě polistopadoví politici, kteří donutili prokuraturu, abys se trestním stíháním pražských komunistů nezabývala, protože tehdy potřebovali komunistické hlasy k prosazení nějakého restitučního zákona. Tato situace stále trvá: jejich hlasy pořád někdo k něčemu potřebuje, protože jejich postoj je – na rozdíl od každé možné nové strany - daleko čitelnější a lze se s nimi skoro na všem dohodnout, kupčit se svými hlasy umí dokonale. Za existenci komunistické strany tedy může pragmatismus naší politické elity, který je upřen vždy jen na nejbližší výhodný krok a vůbec nemyslí na dlouhodobé důsledky takového jednání. Mnozí z tehdejších politiků jsou u moci dodnes a mohli by o tom vyprávět.