"Píšu už jen německy. Proces "přestupu" do jiného jazyka nebyl pro mne tak komplikovaný a bolestný jako snad pro jiné autory. Němčina byla mou druhou mateřštinou a Německo není pro mne cizinou. Ty jazyky jsou ale rozdílné. V češtině se nádherně blouzní, je to řeč s vitálním adjektivem, se slovesem, s nímž si lze pohrávat, vedlejší věty plynou volně bez zábran. Němčina je řeč přesná, někdy ve výrazu až příliš tvrdá, je to řeč exaktních myslitelů a techniků." To jsou slova původně ostravského spisovatele, která mi řekl po šesti letech exilu, v roce 1980, v Mnichově, pro knihu České rozhovory ve světě.

Byl to tenkrát asi padesátiletý chlap jak hora, šaramantní a elokventní, který na mě sypal hned po příjezdu do Německa historky a rady, jak se v exilu chovat, jako kdyby to bylo jeho hlavní povolání. Byl zaměstnán jako lektor v nakladatelství Fischer ve Frankfurtu nad Mohanem. Věděl jsem o něm tenkrát jen, že napsal velmi zdařilý román Cesta ke hřbitovu. On ale na sebe skoro všechno řekl sám a hned během našeho prvního setkání v roce 1978: Občas patřil ke stolní mnichovské společnosti zaměstnanců Svobodné Evropy s novináři, jako byli Sláva Volný a Karel Jezdinský, písničkář Karel Kryl i hlasatel a agent StB Pavel Minařík, který byl v té době již zase v Praze.

Filipův příběh byl velmi pestrý. Po maturitě v Ostravě odešel do Prahy, kde působil v deníku Mladá fronta a protože měl v sobě vždy spousty energie, psal i do jiných novin a po čase odešel do rozhlasu v Plzni. V roce 1960 se poprvé režimu znelíbil a musel se vrátit do Ostravy. Následujících sedm let se živil jako horník, stavební dělník a brusič. Psát ale nepřestal. V roce 1967, když došlo k uvolnění, dostal cenu v literární soutěži a po lednu 1968, tedy na začátku tzv. pražského jara, se stal redaktorem ostravského nakladatelství Profil. Po normalizaci se opět znelíbil a byl postaven před soud, který ho za podvracení republiky odsoudil na 15 měsíců. Po propuštění se živil všelijak a nakonec zvolil odchod ze země. V Německu se rychle uchytil a vydával jednu knihu za druhou i v překladech skoro po celém světě. Připomeňme si alespoň některé: Děda a dělo, Kavárna Slavia, Sedmý životopis, Sousedé a ti ostatní atd.

Jenže v roce 1998 bavorská televize, která se dostala ke spisům StB, o něm odvysílala dokument, z kterého vyplynulo, že nebyl jen pronásledován, jak mi tvrdil, ale že v době vojenské služby prozradil připravovaný útěk na Západ, který plánoval se svými spolubojovníky. Ti pak byli uvězněni. Později byl podezírán, že se v roce 1970 uvázal ke spolupráci s StB, což popíral. Jeho syn, profesor matematiky, kvůli tomu spáchal sebevraždu. Prezidentu Klausovi to ale nevadilo a v roce 2012 mu udělil medaili za zásluhy o stát v oblasti umění. Ota Filip zemřel v pátek 2. března 2018 v Bavorsku, v Murnau, v nedožitých 88 letech.

(Psáno pro ČRo Plus)