Václav Klaus mladší v pondělí na semináři o svobodě slova v poslanecké sněmovně prohlásil, že chystá zákon, který by zakazoval sociálním sítím, jako je například Facebook či Twitter mazat kontroverzní příspěvky. Ptáček vyletěl z klece a křičí, aby na sebe upozornil, takže ho musejí okřikovat i spolustraníci: zmíněné platformy nespadají pod českou jurisdikci, ani pod jurisdikci EU, proto je takový návrh scestný.

Jedno je ale zřejmé: Internet změnil svět. To je banální pravda. Evidentně naše civilizace selhala, když jsme důsledky této nové technologie nedokázali předvídat, i když jsme věděli, že podobně měnil svět vynález knihtisku, rotačky, rozhlasu a televize. Každá nová technologie měnila strukturu veřejného prostoru: knihtisk narušil informační monopol církve, noviny uspíšily růst obchodních domů a podnikání, rozhlas pomohl diktátorům, jako byli Stalin a Hitler, veřejnoprávní média po druhé světové válce vytvořila prostor pro vznik silné střední vrstvy, o kterou se opíraly demokratické země celou druhou půlku minulého století, protože vytvářela kolektiv. A internet tuto strukturu rychle rozbil, vytváří kognitiv: lidé přestali na sociálních sítích hledat nové informace a místo toho se spokojili s potvrzováním svých názorů, což společnost atomizovalo.

Otázka je, co za takové situace můžeme dělat. Odpověď hledají odborníci v Evropě i v USA, ale protože privátní prestižní a veřejnoprávní média patří mezi veřejné statky a přispívají tak ke vzniku veřejného mínění, nepodléhají státní kontrole. Podle řady odborníků to je i ten důvod, proč bychom neměli chtít, aby Facebook a podobné platformy byly podřízeny státní kontrole. Jenže to platí jen za předpokladu, že by komunikační koncerny šířily pouze politicky relevantní informace, jako to činí neregulovaná prestižní a veřejnoprávní média. Zdá se, že to jediné, co můžeme a musíme udělat je - a na tom se většina odborníků v Evropě i v USA dnes shoduje - se neustále ptát, jestli některá média či platformy tuto základní veřejnou funkci plní. Stát nikdy nesmí rozhodovat o tom, co je pravda a co není. Proto existuje jediná cesta: komunikační společnosti si musí nejprve samy přesněji artikulovat to, co nám mají nabízet, jako to kdysi udělaly noviny, rozhlas i televize. K tomu se je snaží v některých státech donutit i tím, že je pokutují za překračování již platných zákonů. Proto v červenci letošního roku třeba britský Úřad komisaře pro informace vyměřil společnosti Facebook pokutu 500 000 liber za její účast ve skandálu Cambridge Analytica.

O tohle ale panu Klausovi nejde: on chce jen zabránit tomu, aby mu nemazali jeho alternativní pravdy a spiklenecké teorie. V tom se jeho postoj liší od názorů politiků ve staré Evropě a Spojených státech.

(Psáno pro ČRo Plus)