Proč Evropská unie nezasáhne proti systematické likvidaci veřejnoprávních a nezávislých médií v Maďarsku a Polsku, kde už většinu médií mají pod kontrolou vládnoucí strany, jako tomu bylo před rokem 1989? To je otázka, kterou slýchám často nejen u nás, ale i v Německu či Švýcarsku.

Než se pokusím o odpověď, podívejme se podrobněji na současný stav mediálních krajin v těchto zemích. V Maďarsku o 80 procentech politického a společenského zpravodajství a jejich financování rozhoduje vládní strana Fidesz a po červencovém ovládnutí nejčtenějšího zpravodajského webu Index to bude ještě víc.

V Polsku, okamžitě po vítězství Andreje Dudy v červencových prezidentských volbách, prohlásil předseda vládní strany Právo a spravedlnost Jaroslav Kaczynski, že Polsko vytvoří pravidla, která by v zemi omezila působnost médií v cizím vlastnictví. Jeho strana již zcela ovládá veřejnoprávní rozhlas a televizi a většinu dalších médií a jejich webů, ale zmíněným zákonem, který by donutil cizí majitele prodat média polským podnikatelům, by si vládnoucí strana podmanila i nezávislou televizi TVN, která patří do americké sítě Discovery a regionální listy, které mají německé vlastníky. A podobně by zřejmě byla postižena i akciová společnost Agora, která vydává druhý nejčtenější liberální deník Gazeta Wyborcza, který vede Adam Michnik. Na tento list PiS zaútočila na počátku roku, kdy koupila Agora podíl ve společnosti Eurozet, která provozuje nejposlouchanější polskou rozhlasovou stanici Radio Zet, kde největší podíl drží zahraniční SFS Ventures.

Maďaři ani Poláci s výtkami EU nesouhlasí a argumentují tím, že vyhráli volby a že mají většinu v parlamentu a EU naopak napadají, že svými výstupy se snaží okleštit vůli lidu. Ve skutečnosti ale jde o druh populismu, který představuje jiné pojetí demokracie. Demokracie, která vznikla v západním kontextu během dvou století, je postavena na myšlence dělby a kontroly moci a představuje ji heslo check and balances. Tyto argumenty ve střední Evropě nechtějí politici slyšet a navíc hlavně Maďarsko má jistou podporu i uvnitř EU, a sice u rakouské strany ÖVP a bavorské CSU, na to se zapomíná.

Když totiž Rakousko mělo problém s výhrou krajně pravicového Jörga Haidera na konci roku 1999 a Schüssel s ním uzavřel koalici, 14 států Evropské unie proti tomu protestovalo. Jediný, kdo se Schüssela zastal a vehementně ho podpořil, byl Viktor Orbán, který vykřikoval, že jde o nehorázné vměšování. Zřejmě již tehdy věděl, že jednou může být vystaven stejné kritice. A podobně tehdy Stoiber, jako předseda CSU, jel na kongres Orbánova Fideszu do Budapešti.

Jak je tedy vidět ani uvnitř staré EU neexistuje jednotný postoj a pokud se nepodaří zvládnout pandemii a začínající hospodářskou krizi, řešení nedemokratických kroků ve střední Evropě bude odloženo.

(Psáno pro ČRo Plus)