Billboardy jsou médiem, jehož účinnost v Česku ještě neumíme měřit, jejich umístění je často velice živelné, spousty stojanů bylo postaveno načerno a někdy jich je tolik vedle sebe, že je nikdo nestačí ani vnímat, protože na registraci je třeba dvou až tří vteřin. Tolik slova odborníků. Přesto s blížícími se podzimními volbami do senátu a do krajských zastupitelstev je budou nejspíš všechny relevantní politické strany využívat. Proč?

Na tu otázku se těžko hledá odpověď. Zvlášť, když se podíváme na jeden z prvních billboardů ODS, který již visí: Je na něm nenormálně vyžehlený a bezvrásčitý Evžen Tošenovský a heslo Moravskoslezský kraj: Adresa budoucnosti.
Psychologové říkají: Všechny takovéto fotografie lidi jen rozzlobí, publikum už nechce být dál podváděno PR-agenturami, tiskovými manažery, spindoktory a vizážisty, kteří vytvářejí umělý obraz svých svěřenců a novou, digitální krásu.

Výsledek je dokonce opačný: Čím víc se používá v médiích digitální krásy a čím víc se cenzuruje skutečnost, tím větší je zájem o fotografie od paparazzi.
A heslo na billboardu zase jen potvrzuje teorii Christopha Böhra (CDU) o plastikové politice. Je prázdné, neodpovídá na žádnou aktuální bolest občanů, je jen kulisou, která má zastírat starosti občanů o budoucnost, v níž se budou muset vyrovnávat s neustálým zdražováním všeho a strachu z penze. Prozrazuje, že u nás vládne již dávno překonané přesvědčení, že je jedno, jestli agentura propaguje prací prášek nebo politickou stranu. Rozdíl je přece v tom, že pro nějaký prací prášek se musí každá rodina rozhodnout a pak si ho koupí. K volbám ale každá rodina nemusí chodit.

Díky tomu, že se pracovníci reklamních agentur dívají na politiku jako na popkulturu, se vytratila obecná akceptace politiky, tvrdí pan Böhr, politický filozof. Politika ztratila nejen obsah, ale i respekt a autoritu. Stala se zbožím na jedno použití pro velká tržiště.

Tím se klasické chápání politiky jako správy věcí veřejných, která hledá odpovědi na naléhavé otázky, postavilo na hlavu. Dnes má nabídka odpovědí politiků (jako to činí dobrá adresa, kterou nabízí pan Tošenovský) naopak ovlivňovat potřeby (otázky) občanů, jako se to děje třeba v módě. Díky tomu zůstávají konflikty a problémy neřešené a politici prosazují jen své zájmy či v nejlepším případě to, co si přeje většina. Politika i politici díky tomu ztrácejí profil, jsou plastičtí či ještě lépe plastikoví.

Důsledek: Politici, kteří se takhle chovají a ovlivňují politiku, se nejprve považují za prodavače, ale brzy se samy díky těmto postojům stávají zbožím, které se snaží do sebe vstřebat všechno, co je většinově vyžadováno. Díky tomu každý marketingový politik už není ani personou, ani osobností a stává se jen projekčním plátnem, říká ve svých studiích pan Böhr.

Politik se mění v plastikovou figurku, hračku, která nesmí mít ostré kontury a hrany (nakonec někteří politici i tak vypadají, a proto se snadno karikují).
Taky bychom mohli říci, že plastiková politika je produktem víry v sílu značky, a proto se proměnila v umění sebeprezentace, kterou ale brzy každý prohlédne a od politiky (a takového politika) se odvrátí.

Politika i byznys ztratily druhý rozměr: Politika se soustředila na sbírání voličských hlasů a byznys na zvyšování zisku. Pokud v tom budeme pokračovat, říká pan Böhr, mohlo by to naši civilizaci rozložit.

Takhle se ale u nás ještě neuvažuje, a proto bude vbrzku naše republika zase plná velkoplošných plakátů.

Takhle vyrobené billboardy tedy nesou jen jedno pozitivní sdělení, že dotyčná strana má dost peněz na kampaň, a to je málo. To všichni vědí.