V noci na pondělí ve 23 hodin 45 zemřel u Moskvy v nedožitých devadesáti letech Alexander Isajevič Solženicyn, velký kronikář ruské historie s mesianistickými sklony, který připisoval Rusku mimořádnou roli a odmítal euroatlantický demokratický model společnosti. O tom ale zasvěceně referoval již v médiích rusista a literární historik Tomáš Glanc a je možné si to přečíst v Lidových novinách z 5. srpna 2008.

V tomto textu proto připomenu jen jeho nejznámější dílo Souostroví Gulag, třídílný opus, na němž autor, jak v předmluvě napsal, pracoval od roku 1958 až do roku 1967 a v němž jsou citovány materiály, vzpomínky a dopisy 227 osob, které však z bezpečnostních důvodů neuvádí jménem.
Po sepsání této knihy si ale Solženicyn uvědomil, že by mohl ještě některým lidem, které by mohla KGB (Kamitet gasudarstvenoj bezapasnosti) identifikovat, ublížit, a proto převážila povinnost „vůči dosud žijícím nad povinností vůči zemřelým.“ Když se ale v roce 1973 bezpečnost jedné kopie zmocnila, dal ještě téhož roku v září svému nakladateli v zahraničí, kde byl rukopis rovněž uložen, pokyn ke zveřejnění. Sovětský svaz na to reagoval po svém: Dne 13. února 1974, tedy vzápětí po francouzském vydání, Solženicynovi vzali občanství a násilně ho vyvezli do Švýcarska v želízkách, které mu sundali až po přeletu státních hranic SSSR. Česky vyšel první díl rovněž v roce 1974, v listopadu, a sice v Curychu v nakladatelství Konfrontace (dr. Jaroslav Strnad) v redakci Františka Holuba, druhý díl v roce 1976 v redakci M. Filipové a třetí v roce 1982 v redakci Františka Janoucha. V Čechách kolovala tato kniha do roku 1989 jen v samizdatu. V Sovětském svazu vyšla tato kronika stalinského teroru na počátku roku 1989 díky Gorbačovovi a v ČSSR až v roce 1990.

První díl se zabývá léty 1918 až 1956 a má dvě části: Vězeňský průmysl a Věčný pohyb, druhý díl má rovněž dvě části, které jsou nazvány Vyhlazovací a pracovní tábory, Duše a ostnatý drát a třetí díl má tři části: Katorga, Vyhnanství a bez Stalina. Jak již jen z názvů jednotlivých částí vyplývá, jde o sice literárně zpracované (autor dává všem částem podtitul Ookus o umělecké zpracování) dějiny koncentračních táborů v Sovětském svazu, na jejichž otrocké práci stály ve zmíněných letech hospodářské úspěchy první socialistické země světa, která měla být příkladem pro ostatní. Do vězení se tehdy mohl dostat každý: policie jen plnila kvóty zatčených podle potřeby inženýrů, kteří řídili většinou na Sibiři stavby.

Podle Solženicyna existovaly tři hlavní proudy zatýkání. První v letech 1929 až 1930, kdy do táborů bylo odhadem zavlečeno asi 15 milionů mužíků, druhý proud následoval v letech 1937 a 1938, kdy byly do koncentráků nahnány celé národy Tataři, Kamykové, Čečenci atd. a třetí proud v letech 1944 až 1946 tvořili frontoví vojáci, váleční zajatci, domnělí špióni, věřící a vědci, genetikové a vůbec inteligentní a myslící lidé, kteří se neodvrátili dostatečně od Západu. Celkem šlo o desítky milionů lidí.

V posledních letech Stalinova života (který byl kreativním pokračovatelem díla, s kterým ovšem začal hned po roce 1917 V. I. Lenin, jak kniha rovněž dokumentuje), se velký generalisimus soustředil na Židy. Inscenoval s nimi proces a hodlal evidentně uspořádat velký židovský pogrom.

Solženicyn píše: „Avšak poprvé v životě se mu stalo, že se jeho záměr nevydařil. Bůh mu přikázal – pravděpodobně rukou člověka – aby opustil svou tělesnou schránku“.

V poznámce pod čarou se pak dozvídáme, že podle moskevských pověstí bylo Stalinovým úmyslem toto: Začátkem března (Stalin zemřel těsně před tím 5. března 1953) měli být židovští lékaři – údajní vrazi oběšeni na Rudém náměstí. Znepokojení vlastenci měli rozpoutat (pod vedením instruktorů) protižidovský pogrom. A tu měla vláda velkoryse zasáhnout na záchranu Židů před hněvem lidu a ještě tu noc je vyvést z Moskvy na Dálný Východ a na Sibiř. Solženicyn dodává: Poznáváte Stalinův charakter, není-liž pravda.

Knihy jsou to důležité a dokazují, že praxe koncentračních táborů v Sovětském svazu neskončila Stalinovou smrtí a v člověku při čtení trochu trne, že možná neskončila tak úplně ani dnes. Lidský život v Rusku měl a nejspíš z historických důvodů má dodnes nižší hodnotu než v naší euroatlantické civilizaci.

Jen tak je možné si vysvětlit současné velebení Solženicyna, tedy autora nejrozsáhlejší kroniky stalinského teroru, i samotného Josifa Vissarionoviče Stalina, který byl dokonce několik dní před Solženicynovou smrtí vyhlášen za největší postavu ruských dějin XX. století.