Kompromis je dle filozofů pokus o smysluplné souznění nějakého společenství za účelem společného vyřešení problému. A to samozřejmě platí i u nás, kde příští vláda bude složena z koalice koalic, tedy pěti subjektů.

Takové společenství může fungovat jen s těmi, kdo bedlivě naslouchají argumentům ostatních a jsou připraveni některé jejich názory přijmout za své, aby se nikdo nemohl cítit jako poškozený. Cílem každého dobrého kompromisu je, aby všechny zúčastněné strany měly oprávněný dojem, že jsou vítězové. Proto prospěšný kompromis zúčastněné strany musí proměnit.

Nebezpečný je kompromis jen tehdy, když druhá strana není schopná naslouchat, proto nelze uzavírat kompromisy s přírodou, jak nám ukazuje covid a změna počasí. V těchto případech se člověk musí plně podřídit vyšší moci a nekompromisně přijmout názory většiny erudovaných odborníků.

V praxi jde o to, že pro uzavření jakéhokoliv kompromisu musí zúčastnění potlačit vlastní ego, nezačínat žádný argument slovem ale, ale vždy jen spojkou a, a to i v případě, kdy nesouhlasí a třetí pravidlo zní: cokoliv někdo při jednání řekne, patří všem, protože na výsledném kompromisu jsou otištěny názory všech účastníků a nikdo si ho nesmí přivlastnit. Platí stará pravda: Kompromis nikdo nemá rád, ale každý ho potřebuje. A německý prezident Frank-Walter Steinmeier k tomu dodává: "Schopnost uzavřít kompromis představuje sílu demokracie."

Největším odborníkem na uzavírání kompromisů je nejspíš osmašedesátiletý William Ury, který na toto téma napsal v sedmdesátých letech diplomovou práci na Harvardu. Jeho kniha Poradce pro vyjednávání byla přeložena do 35 jazyků a prodalo se jí 15 milionů. Když je pozván na přednášku a má vysvětlovat jak se uzavírají nejlépe kompromisy, nemluví jako vědec, ale vypráví tradovaný příběh o osmnácti velbloudech, který pochází z Dálného východu:
"Kdysi kdesi žil a byl jeden starý muž, který vlastnil stádo velbloudů. Když pocítil, že brzy zemře, rozhodl se sepsat závěť. Nejstaršímu synovi odkázal půlku, prostřednímu synovi třetinu a poslednímu devítinu stáda. Problém nastal až po smrti starého muže, protože stádo mělo 17 velbloudů, které nebylo možné dělit podle závěti. Aby se synové nehádali, obrátili se na starou vědmu, ta se zamyslela a řekla: Nevím, jestli vám mohu pomoci, ale mám tu také jednoho velblouda, tak si ho vezměte. V ten moment měli bratři stádo s 18 velbloudy a ty si už mohli rozdělit podle závěti: Nejstarší dostal devět velbloudů, prostřední šest a ten nejmladší dva. Součet devět + šest + dva dělá sedmnáct. Jeden velbloud byl přebytečný a paní si ho mohla vzít zpět." William Ury tento starý příběh vypráví proto, aby upozornil na čtvrté zásadní pravidlo, které platí při uzavírání kompromisů: "Prospěšný kompromis je něco jiného, než hledání nejmenšího společného jmenovatele."

Psáno pro ČRoPlus.