Mnichovský komplex je název knihy devětaosmdesátiletého českého historika Jana Tesaře, žijícího po několika vězněních od roku 1980 ve Francii , která se letos zjara opět objevila v třetím vydání na pultech.

A není se čemu divit, jde o esejistické úvahy vycházející z našeho chování v době podepsání tzv. Mnichovské dohody o odstoupení Sudet Německé říši v roce 1938. Jan Tesař se zabývá chováním našich lidí v Sudetech, postoji politiků, politických stran a morálkou, která vedla k úpadku celého národa, protože jsme se nepokusili svou zemi bránit, a tím jsme zpochybnili důvod naší existence. Knihou se nechal inspirovat i scénárista a režisér Petr Zelenka, který natočil v roce 2015 úspěšný film s názvem Ztraceni v Mnichově.

Úvahy o mnichovské zradě a o tom "zda jsme se měli tenkrát bránit" patří k našim nejoblíbenějším tématům, a proto Tesař píše, že jsou bezmála jedním z identifikačních znaků češství, což dokládá i citací z básně Františka Halase Zvoní, zvoní, zrady zvon. Podle něj právě chování z roku 1938 bylo hlavním duchovním nástrojem k satelizaci Československa a bylo zdůvodněním legitimity prosovětského režimu., a to jak v roce 1948, tak v roce 1968.

My bychom dnes mohli říci, že tomu pomohl i umný marketing komunistické strany, nebo jak říká autor, všechny základní složky mýtu: zklamání z tzv. zrady Západu jako argument, že se Československo musí v zahraniční politice orientovat na Východ. A i memento zhroucení československého státu interpretované jako zrada tzv. české buržoazie a z toho vyplývající nezbytný motiv spasení v podobě "lidu, který chtěl bojovat" pod vedením komunistů.

Jinak to viděl v exilu Pavel Tigrid, kterého Jan Tesař rovněž cituje. Podle něj Mnichov má rovněž rozhodující místo v československých dějinách, neboť tehdy se lid, který chtěl bojovat, osvědčil, měl větší morální, občanský a snad i politický cit pro to, co se dělo a co se má dělat, než ti, kteří si osobovali právo ho vést.. Jelikož jsme se nebránili, to, co následovalo, byl rychlý úpadek právě těch mravních a občanských ctností, jimiž se tehdy lid vyznamenal. Tigrid hovořil jasně: Kapituloval prezident Beneš, tehdejší vláda, která mu kapitulaci schválila, možná i vojáci, kteří se tehdy ještě mohli vzbouřit, rozkaz k ústupu neposlechnout, střílet.

V knize Mnichovský komplex autor uvádí i úvahu francouzského vojenského archiváře Pierre Le Goyeta, který tvrdí, že mnichovské rozhodnutí bylo osudnou chybou francouzské politiky a vedlo k těžkému oslabení Francie v poměru vojenských sil, což se přímo a výrazně projevilo za francouzského tažení v roce 1940. Příčinou byl těžký omyl francouzského vojenského zpravodajství, které na jedné straně podcenilo možnosti Československa, na druhé straně se dalo oklamat Hitlerovým blufováním a přecenilo sílu německého letectva více než dvakrát. Le Goyet píše: Mít víc odvahy říci Hitlerovi NE, dost možná, že by nejen nedošlo k válce, ale že by se zhroutil i hitlerovský režim.

Obsáhlá kniha Jana Tesaře je v současnosti pro nás důležitá hlavně tím, že právě všechny tyto interpretace považuje za mýty, nesnaží se vyvozovat jedny ideje z druhých, ale zkoumá velice důkladně konkrétní historické okolnosti vzniku těchto mýtů a jejich společenskou roli. Poukazuje na to, že vlastní demokratická tvářnost se nám nezdála být nutnou součástí starostí o sebe. Stín tohoto uvažování lze nalézt i v našem dnešním vztahu k české armádě, a to bychom si měli připomenout hlavně kvůli událostem na Ukrajině, které nám ukazují jak odpor proti okupantům dotváří charakter Ukrajinců jako národa.

Napsáno pro ČRoVltava