Diskuse kolem tzv. statusu umělce, běduje nad sociálními problémy lidí pracujících v kultuře, zajímá se o existenční problémy, jenže tato debata opomíjí existenciální význam kultury. Bez kultury by nevzniklo Československo.

Připomeňme si: Kdybychom neměli Karla Hynka Máchu, Josefa Kajetána Tyla, Jana Nerudu, Boženu Němcovou, Karla Jaromíra Erbena, Svatopluka Čecha, Jaroslava Vrchlického atd. Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Josef Mánes, Mikuláš Aleš, Josef Václav Myslbek. Jan Kotěra či Bedřich Wachsmann by stejně jako další občané byli Rakušané z Čech a čeština by byla jen nářečím. A Tomáš Garique Masaryk by nemohl ve světě na konci první světové války argumentovat tím, že legie v Rusku byly české, když u nás v Sudetech a dalším pohraničí či ve velkých městech se často hovořilo německy, polsky, rusínsky, jidiš či maďarsky, česky hovořil převážně jen venkov. A kdyby nebylo hlavně Václava Havla a Milana Kundery, svět by na Československo zapomněl i po roce 1968. Malé národy mohou bránit svou svébytnost jedině kulturním významem: jak známo, Plzeňské pivo se ve světě prodává jako Pilsner Urquell, a naopak slovo robot, které vymyslel Josef Čapek a proslavil jeho bratr, proniklo do všech světových jazyků. Právě na toto bychom neměli zapomenout, připomenul Milan Kundera již na IV. Sjezdu československých spisovatelů v roce 1967, protože na rozdíl od evropských národů s takzvanou klasickou historií, kterým je evropský kontext přirozený, my jsme si museli evropský kontext vždy znovu zprostředkovávat, objevovat, osvojovat a vytvářet. Nám nebyl nikdy v minulosti samozřejmou daností, protože právě pro nás nebyl ani náš jazyk samozřejmou daností, stejně jako evropanství. Cituji: „Naše evropská příslušnost je našim věčným buď anebo.“ A proto dnes, jako i tehdy platí, že kultura pro nás má svůj význam národního ospravedlnění a zabezpečení. Kundera zdůraznil: „Není nic důležitějšího, než aby si životní význam své kultury a písemnictví plně uvědomovalo celé naše společenství“.

V současnosti filozofové tvrdí, že kultura a umění, má pozastavovat to, jak je běžně užíván jazyk a připomíná, že umění je vzpoura kreativity proti konformismu, tedy kultury proti společnosti, která se s každým stavem snadno smiřuje, i když je pro ni nebezpečný. A jazyk skutečnost nejen pojmenovává, ale i mění. Proto v době ohrožení, které přinesla do Evropy válka Ruska s Ukrajinou a celou naší civilizací, je rebelie a kreativita v umění, která přináší ochotu riskovat a vstoupit do neznáma, důležitým momentem pro naši další svobodnou existenci. A je tomu tak proto, že i po třiceti letech se ve střední Evropě objevuje znovu starý problém: Kulturními dějinami patříme k Západu, ale politickým zřízením jsme dlouho patřili k Východu, takže jsme si zvykli do značné míry delegovat odpovědnost za sebe a za stát na politiky: Individuální vědomí bylo nahrazeno kolektivním vědomím, což vytvořilo po návratu svobody, která vyžaduje individualitu, největší skupinu, jak říkají vědci, tzv. obecně dezinformovaných občanů, s nimiž se lehce manipuluje. A právě v takové situaci představuje kultura jeden z nejúčinnějších nástrojů, které nám toto nebezpečí připomíná: je výzvou k odvaze.

Napsáno pro ČRoPLus.