Romanciér a esejista, tak o sobě hovořil Milan Kudnera, když o něm někteří veřejní intelektuálové mluvili i jako o historikovi a politologovi po jeho proslovech na IV. Sjezdu spisovatelů v roce 1967 s názvem Nesamozřejmý národ a eseji Unesený západ aneb Tragédie střední Evropy z roku 1983, který vyšel ve všech hlavních denících v západní Evropě i ve Spojených státech.

Tvrdě se tím distancoval od snahy z něj dělat něco jiného, než čím ve skutečnosti byl a čím se cítil být. Držel se myšlenek Michela de Montaigneho z rolu 1580, vynálezce eseje, který tvrdil: není v naší moci měnit věci, ale představy o nich ano. Podle něho totiž esej byla jen modlitba za lepší budoucnost. A podobně se Milan Kundera distancoval od svých juvenilních básnických pokusů, které zakázal vydávat, protože šlo jen o druh nevěcnosti, jehož doménou je obor citu, dojetí. Přesně to v roce 1985 popsal v Nesnesitelné lehkosti bytí. Cituji: „Kýč vyvolává těsně po sobě dvě slzy dojetí. První slza říká: jak je to krásné, děti běžící po trávníku. Druhá slza říká: Jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku! Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč!“

A právě toto přesvědčení dovedlo brzy Milana Kunderu ke karteziánskému románu á la these. Již od roku 1963 vydával drobné prózy s názvem Směšné lásky, které je možné nahlížet jako etudy, tedy cvičení karteziánské konstrukce, kterou pak plně využil v Žertu v roce 1967, v Životu jinde, Valčíku na rozloučenou a Nesnesitelné lehkosti bytí, Nesmrtelnosti, což byl Kunderův poslední román napsaný česky.

K přechodu na francouzštinu ho donutily chybné překlady jeho knih, což si uvědomil záhy po roce 1975, kdy mohl odjet do Francie jako hostující profesor literatury. Zatímco Milan Kundera karteziánskou strukturu svých próz obnažoval, používal krátké a strohé věty, překladatelé jeho jazyk uměle košatili a přizpůsobovali dobovým módám. Kvůli tomu Milan Kudera více než rok nepsal, denně chodil do nakladatelství Gallimard a spolu se svým redaktorem opravovali všechna dosavadní francouzská vydání jeho knih. Od roku 1993 již psal výhradně francouzsky, proto Pomalost, Totožnost, Nevědění a Slavnost bezvýznamnosti postupně překládá Anna Kareninová.

Milan Kundera ve svých prvních románech analyzuje téma lyrismu a vztah k totalitě, ale nikdy nesupluje příběhem historiky či politology, ale zkoumá dopad těchto jevů na duše protagonistů, a proto jeho dílo je srozumitelné čtenářům skoro na celém světě, jak dokazuje fakt, že Gallimard zařadil souborné vydání do prestižní edice Pléiade zcela výjimečně ještě za jeho života. Tato edice ke konci minulého roku čítala 250 autorů. Pod písmenem K jsou tam jen dva lidé, kteří žili v Praze: Fanz Kafka a Milan Kundera.

Asi před deseti lety mě Milan Kundera napůl v žertu a napůl vážně požádal, abych na něj napsal nekrolog s tím, aby alespoň jeden text o něm byl založen jen na faktech, neobsahoval žádné adorace a zbytečná adjektiva. Tenkrát jsem to odmítl a tímto příspěvkem jen plním jeho přání.