„20. července 1928, nejúspěšnějšího roku republiky československé, porodila Ludvíka, rozená Tálská, manželu Otomaru Kohoutovi synka Pavla, zde zkráceně zvaného Pako, jenž za čtyřiadevadesát let sepíše tyto zprávy v době jedenáctého prezidenta, ve vlasti s devátým názvem.“ To jsou slova Pavla Kohouta z jeho poslední knihy s názvem Letorosty samomluv, který letos oslaví 95. narozeniny. Za svůj život napsal 37 dramat, 21 knih a řadu dalších textů včetně několika básnických sbírek, dřív.

Starší ročníky si ho převážně pamatují jako přesvědčivého, akčního komunistu, oženil se ostentativně na den narozenin Josefa Visarionoviče Stalina, a nejen zpíval, ale i skládal revoluční písničky a psal hry jako Zářijové noci, na které museli chodit povinně žáci základních škol. Když byl Václav Havel na vojně, jak mi sdělil v Dálkovém výslechu, nastudovali tam z legrace tuto hru a sám v ní hrál zápornou roli nadporučíka Škrovánka. Václav Havel pak měl kvůli tomu malér a zbavili ho funkce pancéřovníka.

Koncem šedesátých let se stal Pavel Kohout, jak mu vrozená ctižádost kázala, stejně akčním reformním komunistou i uznávaným divadelním autorem: hra August, August, august se hrávala skoro na celém světě. Z jeho veřejných aktivit připomeňme vystoupení na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů ve dnech 27. až 29.června v roce 1967, kde spolu s Milanem Kunderou, Ludvíkem Vaculíkem patřil k nejviditelnějším autorům. Hned první den řekl: „Myslím, že je povinností našeho sjezdu, sjezdu svazu, v němž je převážná část spisovatelů – publicistů, žádat novelizaci tiskového zákona v tom smyslu, aby právo hájit svobodu svého projevu v rámci, zdůrazňuji, v rámci ústavy, měl každý autor sám.“ Na jeho slova navázal Alexandr Kliment, který ještě tvrději žádal přijetí krátkého a stručného manifestu o svobodě slova a v němž zmínil tehdy velice důležitý a u nás zakázaný dopis Alexandra Solženicyna IV. Sjezdu Svazu sovětských spisovatelů. Na to zase vystoupil Pavel Kohout a tento dopis přečetl. Na protest proti takovýmto vystoupením sjezd opustil tehdejší tajemník ÚV KSČ Jiří Hendrych, a tím začalo to, čemu dodnes říkáme Pražské jaro, které ukončila okupace Československa v srpnu roku 1968.

A i po okupaci Československa, kdy se stal z Pavla Kohouta, původně předsedy komunistické strany pražské pobočky Svazu spisovatelů, disident, zakázaný autor a spoluautor Charty 77, vymyslel název, o něm bylo stále hodně slyšet až do jeho nuceného, opět akčně dobře zrežírovaného, odchodu do exilu. V roce 1979 ho nepustili zpět ze služební cesty do Rakouska: přes hranici ho museli odnést před zraky kamer.

Po roce 1989 léta pendloval mezi Vídní a Prahou a poslední léta žije už výhradně v Praze na nábřeží. A ti, co mu vyčítají, že celou dobu inscenoval jako divadlo, nejspíš nepochopili, že právě díky této schopnosti vidět svět jako divadlo byl tak úspěšný dramatik.

Napsáno pro ČRo Plus