Grušova hlídka na Rýnu. Tak jsem nazval knihu našich rozhovorů, které jsme spolu vedli v Bonnu, v Praze a ve Vídni od počátku jeho exilu až do jeho smrti v roce 2011, tedy víc než třicet let. 10. listopadu by se tento spisovatel a diplomat dožil 85 let.

Říkával: „Tvůrce má odpovědnost za všechny mrtvé, kteří jsou v něm jako v jedince nastřádáni… Jde o odpovědnost vlastní, nelze ji udílet, nýbrž sdílet.“ A Jiří Gruša ve mně skutečně zůstal.

Gruša byl stejně jako svatý Vojtěch, Jan Amos Komenský či Milan Kundera, abych jmenoval ty nejznámější, Evropan a všichni tito Češi a Moravané zemřeli, bohužel, v exilu kvůli svému dílu. A jako důvod ke Grušovu vyhnání z vlasti tehdejšímu režimu posloužil román Dotazník, kvůli kterému strávil dva měsíce ve vazbě. Šlo o esejistickou meditaci nad strukturou kádrového dotazníku, která redukuje život každého člověka na umělou kostru ideologickým rastrem. Jinými slovy Gruša se vzepřel proti neživotné struktuře a praktikám tzv. normalizované společnosti, která od něj chtěla, aby hrál roli, kterou si svobodně nevybral. Choval se tak, jak mu v mládí řekl jeho otec:“ Lepší závist nepřítele než soucit přátel.“ Komunisté mu nerozuměli, to je uráželo a zároveň mu záviděli, protože nebyli obdarováni vůlí ke svobodě, což řada z nich asi instinktivně tušila.

Gruša, s kterým jsem propábil hlavně v Bonnu, kde jsme bydleli deset let kousek od sebe, nespočet hodin, byl odborník na stopy slov, které hledal pod přehršlí frází, klišé a snažil se upozorňovat na jejich původní neponičený obsah. Byl lingvistický detektiv, pátral důsledně po původních významech slov a pohrával si s nimi, aby se dostal až na dřeň. A tato schopnost učarovala i Němcům v době, když tam pracoval jako velvyslanec. Politika i v zahraničí pro něj nefungovala jako ideologická ulita, v které by se pohodlně zabydlel, ale naopak se snažil její masku vždy rozbít, nebo alespoň nahlédnout za ni: Nasvítit to, co mělo být zapomenuto či zamaskováno, ač nás to dodnes tíží. A taky oslabuje.

O češtině moc dobře věděl, že stejně jako latina nerozlišuje mezi vinou morální: culpa, a právní: dluh, debet. Tvrdil: proto Češi nechápou pod pojmem vina automaticky dluh. V politické konstrukci jako vyhnání a odsun se pohybujeme v oblasti debetu. Vina, debet, se automaticky připisuje u nás tomu druhému. A to je samozřejmě problém, s kterým se těžko vstupuje do jakéhokoliv spolku a o to hůř do staré Evropy, jejíž židovsko-křesťanské kořeny jsou víc jak pět tisíc let staré. Proto Gruša zdůrazňoval, že nepochopená vina může posílit mravní invaliditu národa a státu, a to ho bolestně trápilo. S takovými účelovými selháváními se setkával u našich politiků, kteří si moc vykládají jako „moci býti u toho“ a významy slov interpretují jen ve svůj prospěch.

Poukazoval na ty, kdo v politice sází na domov a národ jako na termíny, činí tak proto, že něco maskují. Říkával: „Kdo mluví o domově, mluví de facto o ovládání národa, ať tak činí vědomě, či nikoliv… Řádná sázka musí sázet na dialog, protože teprve slova, která obstojí v dialogu, mají logiku a většina společnosti je akceptuje.“

Napsáno pro ČRo Plus.