Volba ředitele České televize a odvolání ředitele Českého rozhlasu, tedy veřejnoprávních médií, v posledních dnech veřejnosti potvrdily, že u nás žádná veřejnoprávní média či média veřejné služby nemáme: pouze jsme státní televizi a rozhlas transformovali v parlamentní instituce a přejmenováním klameme občany a evropské instituce.

Připomeňme si: Veřejnoprávní média nejprve po válce v Německu a v sedmdesátých letech v celé staré Evropě vznikla po vzoru Velké Británie (kde se BBC proměnila z "company" na "corporation" již v roce 1927) právě proto, aby svůj provoz zcela oddělila od vlivu politiků a byznysu. U nás naopak rady, které mají tvořit pověstnou „čínskou zeď“ mezi politiky a těmito institucemi, jmenuje parlament a dosazuje tam své lidi, což je v přímém rozporu s posláním nezávislosti. Podobně si parlament nechal pravomoc navyšovat poplatky, čímž může tato média vydírat a ba dokonce tvrdit, že když rozhoduje o poplatcích, má právo je kontrolovat, i když samozřejmě ty poplatky platí občané a ne jenom poslanci.

Ve staré Evropě (nepočítáme-li Berlusconiho Itálii a některé další státy na jihu), je tomu přesně opačně: radní si vybírají instituce, které vyjmenovává zákon (jako třeba v Německu) a zákon rovněž určuje systém navyšování poplatků (podle nárůstu tzv. spotřebního koše), parlament pak radní i poplatky schvaluje pouze formálně.

Rovněž ředitel i radní nejsou po dobu svého funkčního období odvolatelní, respektive odvolat je může jen soud pro závažný trestný čin. Svobodu redaktorů zaručuje pak tzv. redaktorský kodex. Opakuji toto vše proto, že v době krize jsou v Evropě právě tato média považována za hlavní nestranný a kvalifikovaný informační kanál, který i v době úspor by měl posluchačům dodávat nepříjemné a složité informace, aby se ve volbách mohli rozhodovat, protože se na rozdíl od privátních médií nemusí tak přísně ohlížet na sledovanost: jejich poslání je vyšší.

Bedlivější pozorovatel událostí kolem obou našich nejdůležitějších veřejnoprávních médií se nemohl v posledních dnech nechat uchlácholit prohlášeními, že vše proběhlo podle zákona a musel nutně cítit, že radní byli pod neobyčejnými tlaky politických sekretariátů a jejich lobbyistů. Vznikl dojem, a to bohužel oprávněný, že obě velké politické strany měly zájem na tom, aby před blížícími se říjnovými volbami na obou postech seděli lidé se slabým mandátem, kteří by byli poslušnější než řádně jmenovaní ředitelé a chtěly zřejmě, aby se definitivní obsazování těchto postů stalo součástí rozdělování prebend až po volbách. Zdá se, že v České televizi se jim volba vymkla sice z rukou, ale nakonec s Jiřím Janečkem se dokázali politici domluvit vždycky, takže z jejich pozice se nic tak moc zlého nestalo, ztratili jen jednu trafiku. Jenže, potřetí už pan Janeček nemůže být zvolen, a proto bude mít silnější pozici. Je jen otázka, jestli této výhody dokáže využít. To ale ukáží až příští měsíce a léta.

To, co se dělo v Českém rozhlase při předčasném odvolávání Václava Kasíka (byl ve funkci deset let a do konce funkčního období mu scházely ještě dva roky) minulý týden, už byla fraška: Pro ředitelovo odvolání bylo potřeba šest hlasů z osmi (devátý radní nebyl parlamentem zvolen), proti byli jen paní Maria Ptáčková a Bohuš Zoubek. Tak se ale stalo, až když přemluvili, aby s odvoláním souhlasil, Pavla Hazuku, pověřeného řízením Národní knihovny v Praze. Že šestý hlas byl po mnoha měsících, kdy se o odvolání radní pokoušeli právě jeho, vzbuzuje zase podezření, že hlas byl koupen za jeho potvrzení ve funkci ředitele NK ČR, což vyvrátí či potvrdí až budoucnost.

Prakticky to ale vypadalo v Českém rozhlase takhle: Václav Kasík byl na zasedání rady, která ho měla odvolat, přizván, ale hned v úvodu se ukázalo, že mu opomněli dát důvodovou zprávu. Předseda mu tedy milostivě dal kopii a pak z ní předčítal. Zpráva mu vyčítala prodražování rekonstrukce budovy v Praze na Vinohradské třídě, nehospodárnou smlouvu s právníkem, který měl prodat rekreační zařízení ČRo v Krkonoších, angažmá Barbory Tachecí na místo ředitelky Radiožurnálu (rada její jmenování tenkrát odměnila na zasedání potleskem), jmenování Libora Křivky do funkce vedoucího sekretariátu, přestože neměl lustrační osvědčení a údajnou nelegálnost analogového vysílání pro mladé Rádia Wave. Jenže v oficiálním usnesení, o kterém se pak hlasovalo, žádný z těchto důvodů nestojí. Je tam pouze napsáno, že ředitel „přestal splňovat předpoklady pro výkon funkce stanovené zákonem.“ To je tak vágní formulace, že proti ní se lze jen těžko odvolat. Naopak každý z předchozích bodů by se mohl pan Kasík pokusit u soudu vyvrátit.

V průběhu zasedání se ještě ukázalo, že radní ani neznají dobře svůj jednací řád, takže když chtěli ředitele odvolat hlasováním aklamací, museli ho narychlo změnit přímo před hlasováním, jako museli odhlasovat změnu o způsobu odvolání ředitele: jednací řád původně nedovoloval ředitele odvolat na stejné schůzi, na které tento záměr byl ohlášen. Návrh přednesl místopředseda Ladislav Jíša, původním jménem Ladislav Anderlík, bývalý vedoucí sekretariátu ředitele rozhlasu za normalizace Jána Riška, kde byl zodpovědný za útvar obrany a zvláštních úkolů, tedy schvaloval zaměstnancům žádosti o cesty do zahraničí, což tehdy mohli činit jen nejzasloužilejší členové KSČ. Je nabíledni, že takový člověk, aby se ve funkci udržel, musí být hodně poslušný a o jeho nezávislosti nelze vůbec hovořit, proto taky, když se vzdal pan Zoubek na protest proti postupu při odvolání členství v tříčlenné volební komisi, nahradil ho okamžitě ochotný pan Jíša- Anderlík.

K tomu už není co dodat. Leda snad to, že necháváme-li si takovéhle chování radních a politiků jako občané líbit, neprotestujeme-li, je to důkaz hloubky našeho poškození dvěmi totalitami. Vzpomeňme si na Orwellův román 1984, který naše generace četla v sedmdesátých letech jen ve strojopisných samizdatech či v cizích jazycích, v němž Winstona Smithe mučili hladovými krysami. Tehdy jsme si připadali stejně: řada lidí se proměnila v krysy. A i když nás již dvacet let neterorizují, my se jich stále bojíme či jsme apatičtí. Jako kdybychom věřili, že všichni se mohou přejmenovat.