Páteční noviny po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ČR ve věci sporu bývalé nejvyšší státní zástupkyně Benešové proti špičkám justice (Coufal, Černovský, Kučera, Němec, Salichov, Vesecká) vítězoslavně hlásaly Soudce Cepl opět na tahu či Prohra tzv. justiční mafie u Ústavního soudu (LN) nebo „Justiční mafie“ znovu míří k Ceplovi (HN). Ve zmíněném sporu šlo o to, jestli se musí paní Benešová za svůj výrok o „justiční mafii“, který pronesla kvůli podivnému chování špiček justice (nejde jen o případ pana Čunka), omlouvat, nebo ne. Soudce Cepl rozhodl, že se omlouvat nemusí, a Vrchní soud jeho rozsudek zrušil.

Jen místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera v Lidových novinách i po tomto nálezu situaci viděl optimisticky: „My jsme to svým způsobem před vrchním soudem vyhráli.“ To je pravda, protože Ústavní soud zrušil jen druhý výrok usnesení Vrchního soudu, to znamená, že soudce Cepl má v případu pokračovat. Tak zní nález IV. senátu Ústavního soudu za předsednictví Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného. A proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

Nebezpečná otázka zní: Není však na optimismu pana Kučery přece jen kus pravdy? Využijí-li zkušení právníci všech kliček, může se celý proces táhnout léta (zatím soudce Cepl vynesl rozsudek do půl roku, což je velmi krátká doba), čímž se bude výkon práva v České republice dále znehodnocovat jako v jiných v případech, které se táhnou léta. Jak známo, jen rychlá justice je účinná a přesvědčivá. Co komu pomůže, když se dozví za pět či deset let, že je nevinný. A právě s protahováním je třeba nyní počítat, jak vyplynulo ze sdělení některých účastníků sporu, kteří se sice nemohou proti Ústavnímu soudu odvolat, ale pokusí se namítat u soudu podjatost soudce Vojtěcha Cepla ml. za to, že svůj rozsudek komentoval veřejně. Opírají se při tomto názoru o jedno precedenční rozhodnutí, které se ale týkalo trestní věci, a proto je dle právních expertů nepřenosné do civilního sporu. Než se tedy tento případ vrátí k soudci Ceplovi ml., nikdo si již nebude pamatovat, o co šlo, a veřejnost o spor ztratí zájem – o to „justiční mafii“ jde.

Na celé kauze je však i pro laiky, kteří se pročtou nálezem Ústavního soudu až k VI. oddílu, pozoruhodné, čím soudci své rozhodnutí zdůvodňují. Za klíčovou lze považovat větu: „Není zřejmé, zda vrchní soud zvažoval střet základních práv účastníků řízení či mechanicky aplikoval zákonem svěřenou aplikaci“ a dále konstatování, že dostatečně nezdůvodnil výčet vad. Podle soudu absence zdůvodnění zakládá porušení ústavněprávního práva stěžovatelky na zákonného soudce.

Důležitý je i závěr (odstavec 37), v kterém Ústavní soud zcela v souladu se zdravým rozumem konstatuje, přeložím-li právní jazyk do přirozené češtiny, že chtějí-li špičky české justice očistit své jméno, a tím pádem i jméno naší justice v očích veřejnosti, musí tak učinit před zákonným soudcem, a ne si zařídit, aby je omilostnil nějaký jejich známý.

Vrátíme-li se ale k rozsudku senátu Vrchního soudu v Praze, pod který se podepsala soudkyně Naděžda Žáková, můžeme konstatovat, že jádro sporu spočívá v tom, že její senát zrušil rozsudek na základě nedodržování procesních pravidel a vyhnul se rozhodování o skutkové podstatě. Na tyto chyby hned po rozsudku poukazovali mimo jiné i soudci Kuhn, Ryška, Mottl, ombudsman Motejl a bývalý ministr spravedlnosti Čermák. Nabízí se otázka: Je takovéto rozhodnutí soudkyně Žákové a jejího senátu jen výjimečný exces, nebo jde o záměr podkopávat kontrolní roli justice vůči ostatním mocnostem, tedy prezidentovi, vládě a parlamentu?

Na tuto otázku se již pokusil odpovědět Ivan Brezina v Britských listech dne 18. března 2009 a připomněl, že to byl právě tento senát, který již v roce 2001 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, podle kterého se měl Miloš Zeman tomuto novináři omluvit za zcela vymyšlené tvrzení, že ho platí ČEZ. Soudkyně Žáková zrušení rozsudku zdůvodnila takto: „Zeman prý jen „pravdivě citoval“ prokázanou lež.“ Slova pana Breziny jsem neověřoval, protože jsem vycházel z přesvědčení, že kdyby byla nepřesná, členky senátu by se dávno proti tomuto článku soudně ohradily.

V červnu 2002 tentýž senát nařídil hudebnímu publicistovi Janu Rejžkovi, aby se omluvil Heleně Vondráčkové za výrok, podle něhož „za svůj nynější úspěch zřejmě vděčí kontaktům na mafiány z normalizace“. V rozsudku podle Breziny tehdy soudkyně Žáková doslova uvedla, že se Rejžek „nemůže zbavit odpovědnosti za své výroky“. Jediný rozdíl mezi oběma kauzami, jak napsal kolega Brezina, byl v tom, že „v mém případě chtěl řadový občan omluvu po celebritě, zatímco v Rejžkově případě chtěla naopak celebrita omluvu po řadovém občanovi“. V prvním případě se podle názoru senátu celebrita své odpovědnosti za výrok zbavit mohla, ve druhém se naopak občan odpovědnosti za výrok zbavit nemohl. V březnu 2005 rozsudek zrušil Ústavní soud stejně jako rozsudek v případě „justiční mafie“.

Podobně v červenci 2004 tento senát přikázal České televizi, aby se omluvila za tvrzení o působení soudkyně Stanislavy Píchové v komunistické justici, odvysílané v roce 1998 v pořadu Nadoraz. Podle Ústavního soudu, který rozsudek v červenci 2007 zrušil, tím bylo porušeno právo na svobodu projevu a šíření informací. Takových případů lze uvést více, ale většinou jsou velmi složité a těžko je lze v novinové zkratce vysvětlit.

Z uvedených skutečností zcela evidentně vyplývá, že soudkyně Naděžda Žáková a její senát (v němž zasedaly střídavě soudkyně Dudová, Vostrejšová, Říhová či Ferešová a soudkyni Žákovou nepřehlasovaly, nesou tedy spoluzodpovědnost) soustavně podkopávají jedno ze základních práv: ius resistendi, právo odporu proti komukoliv, tedy i proti mocným a třeba i státu (včetně šance vyhrát). Toto právo nejdříve měla vůči králi jen šlechta a církev, později měšťanstvo a od francouzské revoluce v roce 1789 každý občan. U nás by toto právo mělo sice platit od roku 1989, tedy o dvě stě let později než většinou ve staré Evropě, ale to by předpokládalo, že všichni soudci se chovají jako představitelé třetí mocnosti, a ne jako součást výkonné moci, jako to předváděla soudkyně Žáková a její senát. Podobnými rozsudky, které jsem citoval, se sami někteří soudci podílejí na likvidaci právního vědomí, čímž devastují právní stát, který je základem každé demokracie.