I takhle by se dal s trochou nadsázky nazvat komentář k požadavku Václava Klause, aby u nás neplatila Listina základních práv Evropské unie, když člověk nečte jen naše noviny. U nás sice píšeme Klaus vyhrál! nebo Evropa ustoupila Klausovi, ale někteří Němci hlavně v Bavorsku to vidí úplně jinak a hovoří o tom, že jsme se ocitli v zóně, kde platí lidská práva druhé třídy a kde je omezena lidská důstojnost.

To je hlavně podle některých jihoněmeckých novin jediný výsledek iniciativy Václava Klause, protože majetková práva už i před přijetím Lisabonské smlouvy zůstávají v kompetenci národních států. Prezident sudetskými Němci jen strašil: sledoval jiné cíle.

Ptejme se tedy, jaké cíle prezident sledoval a čím pomohl sudetským Němcům: Odpověď je jednoduchá, vytáhnete-li starého kostlivce ze skříně a sledujete-li tím nějaký cíl (a náš prezident takových cílů sledoval jistě víc najednou: chtěl zpomalit přijetí Lisabonské smlouvy a vyjádřit svůj negativní postoj k ní, summit se nemohl zabývat výběrem prezidenta EU, dosáhl i toho, aby – jak kdysi prohlásil – naše ústava nebyla zaplevelena lidskými právy – a konec konců ho zajímalo i to, že na sebe opět upoutal pozornost), kostlivce vidí i druhá strana a použije ho ke svým cílům. A přesně to se stalo. Protože neplatnost Listiny byla prezidentem zdůvodněna možným otevřením starých sporů kvůli Benešovým dekretům, první, kdo se ke slovu přihlásil, byli právě sudetští Němci, kteří se hned dostali do středu pozornosti zahraničního tisku úplně stejně jako Václav Klaus.

Mluvčí skupiny sudetských Němců a poslanec Evropského parlamentu Bernd Posselt prohlásil: „Klaus nám vlastně pomohl, neboť v celé Evropě se zase začalo hovořit o sudetských Němcích a rasistických Benešových dekretech. Maďarský ministr zahraničí to řekl docela přesně: O Benešových dekretech nesmí být v žádném dokumentu EU ani zmínka. A přesně to se stalo.“

Ale možná, že tím velkým spektáklem Václav Klaus sledoval i další cíl: Potřeboval mimo jiné trochu umenšit roli svého tajemníka Ladislava Jakla, který se v posledních měsících objevoval příliš často v médiích s velice razantními prohlášeními. Tím, že ho nechal vystupovat s názorem, že by prezidentovi v žádném případě nestačilo pouhé prohlášení, a tvrdil, že prezident vyžaduje jasné záruky a garance a pak Václavu Klausovi stačily právě jen obávané záruky, tajemníkova věrohodnost utrpěla újmu a prezident je zase tím hlavním hráčem.

Takový výsledek se dal ale očekávat: pro Evropskou unii bylo zcela nepřijatelné znovu otevřít ratifikační proces Lisabonu, který se táhne přes osm let, protože – mimochodem – by to dokonce podle některých odborníků znamenalo i nové referendum v Irsku.

Pravdu ale nemá – alespoň zatím – ani pan Posselt, protože šéfové vlád EU se zavázali, že zahrnou českou výjimku do přístupové smlouvy Chorvatska a Islandu. K tomu dojde však nejdříve za šest měsíců, ale také možná až za několik let. Do té doby bude Listina u nás platit. Vynětí Listiny ze smlouvy podle vlády ale znamená, že pro Českou republiku nebude závazná žádná příští unijní úprava práv. A to je možná ten hlavní důvod, který Václav Klaus sledoval, a toho jsme si moc nevšimli.

Zároveň Listina základních práv EU na rozdíl od Listiny základních práv a svobod, která je součástí naší ústavy, ve čtvrté hlavě s názvem Solidarita tuto listinu rozšiřuje mimo jiné o právo zaměstnanců na kolektivní vyjednávání nebo o právo na podrobné informace o stavu firmy. Pokud Listina bude skutečně jednou vyjmuta, čemuž by mohly budoucí vlády zamezit například tím, že by vyjmutí napadly u Ústavního soudu, stali bychom se skutečně zemí, kde platí jen lidská práva druhé třídy a důstojnost občana je omezena. To je hlavní důvod, proč můžeme naší politické reprezentaci (kromě předsedy zelených Ondřeje Lišky a Michala Kocába) vyčítat, že se proti požadavku prezidenta ostře nepostavila a z různých i osobních důvodů zbaběle mu přisluhovala. Rozhodně to ale nelze vyčítat premiéru Fischerovi, ten je představitel úřednické vlády a pro kompromis učinil maximum.