Politici z jedné strany mají před letošními volbami evidentně větší strach z politiků jiné strany, než tomu bylo před minulými volbami, novináři mají strach z tlaku politiků, policisté mají strach, že přijdou-li na spojení polopodsvětí s politiky, bude na ně nastražena léčka, úředníci mají strach, že po výměně ministrů přijdou čistky, ředitelé škol mají strach z hejtmanů, dělníci mají strach, že přijdou o práci, důchodci mají strach, že nebudou mít ani na činži, a mladí mají strach, že ve stáří nebudou mít ani na živobytí, ani na přiměřenou léčbu.

Ve výčtu bychom mohli pokračovat. Strach se vrátil po dvaceti letech do České republiky a to je fenomén, kterého je třeba si zevrubně všímat, protože představuje horší nebezpečí než vítězství jakékoliv populistické strany či koalice. Pokusme se odpovědět na otázku, proč tomu tak je?

Odpovědět není snadné, ale podíváme-li se do staré Evropy, kde analýzy a komentáře naplňují největší prostor prestižních médií, která vystavují denně diagnózu politikům, zdá se, že osobnostní profily politiků se od sebe již po staletí nějak moc neliší. Nechá-li se u nás politik vyfotografovat vedle sloganu Znám recept na krizi v době, kdy ho nezná nikdo na světě, a svou fotografii si nechá vyretušovat ještě tak, aby na ní vypadal jako dětská prdelka, každý myslící člověk se od takového billboardu cudně odkloní, protože ví či tuší, že jenom idiotům je všechno jasné, jak trefně poznamenal 15. května 2010 v MF Dnes biochemik a molekulární biolog Jan Konvalinka. Jak je možné, že se politik nestydí vylézt na veřejnost s takovouto sebeprezentací?

Na tyto otázky hledá již léta odpovědi lékař František Koukolík (naposled v knize Mocenská posedlost) a připisuje tuto nestoudnost politiků jejich nadměrné sebejisté pýše (hybris), drzosti, nadutosti, opovážlivosti a povýšenosti. Lékaři této diagnóze říkají syndrom mocenské pýchy (jde tedy o poruchu osobnosti), která, je-li spojená s mocenskou závislostí (jež je zřejmě stejně nebezpečná jako závislost na alkoholu, drogách nebo sexu), představuje nebezpečnou směsku.

Snad nejostřejší diagnózy po válce s Irákem byly vystaveny americkými a anglickými novináři a lékaři na George W. Bushe a Tonyho Blaira a hovoří o tom, že oba představují typy šílenců, kteří jsou schopní přesvědčit sami sebe, že ten, kdo podráží jejich úsilí, je protivník, což je podle lékařů projev beznadějného optimismu zoufalců, kteří o sobě nikdy nepochybují a kteří věří, že je může soudit jen Bůh a historie.

Jeden z dalších odborníků napsal: Blair je jako herec vtělující se do různých rolí odpovídajících různým situacím a dodává: Povědomí o tom, že Blair je duševně nemocný, bylo pevnou součástí veřejného mínění ve Velké Británii.

To byl hlavní důvod, proč Tony Blair a i George W. Bush museli z politiky odejít. Jestliže by byla nějaká společnost demokratická, neměli by se v ní v mocenských špičkách lidé se syndromem mocenské pýchy (která se dle lékařů vyskytuje často v kombinaci se stupiditou) a závislosti na moci vyskytovat, napsal František Koukolík. Jenže skutečnost je opačná: jsme svědky, že současná společnost je tak postavená, že její mechanismy právě lidi s diagnózou syndromu mocenské pýchy a závislosti na moci na špičkách udržují, nehledě na následky jejich rozhodování pro celou společnost. Proto bychom si při troše zjednodušení mohli dovolit snad říci: Míra schopnosti společnosti zbavovat tyto lidi vysokých postů a jejich nebezpečí diagnostikovat je skutečnou mírou demokracie v té které zemi.

U nás zatím chybí schopnost kvalifikované veřejnosti vystavovat politikům denně přesné diagnózy (ty jsou nahrazovány emočními výlevy či pouhým míněním) i odvaha v celé společnosti se jich zbavovat na všech úrovních. Proto návrat strachu v posttotalitních státech představuje větší nebezpečí pro demokracii než ve starých demokraciích: stačil by větší otřes a genetické vzory chování ovlivněné dlouhodobou přítomností strachu v minulých generacích opět změní naše chování, místo aby nás nutily k větší aktivitě a asertivitě, jako je tomu ve staré Evropě.

Malovat socialistické peklo a strašit spojením pánů Paroubka s Filipem je alibistické zjednodušení, protože nás občany vyvazuje z jakékoliv zodpovědnosti za stav naší země a našeho státu: přece z Paroubka nepotřebujeme mít strach, protože žijeme již v demokratické struktuře, která má nástroje, pomocí kterých se – pokud funguje – dokáže všech autoritativních metod zbavit a jejich představitele z politiky vytěsnit či soudně potrestat. Strach tedy můžeme mít oprávněně pouze ze sebe, a to proto, že nás tento strach ovládne a že nebudeme schopní se chovat jako svéprávní jedinci.