Před sto patnácti lety napsal moravský bouřlivák Vilém Mrštík do novin patetickou větu: „Praha je majetkem nás všech a národ jediný má právo rozhodnouti o jejím osudu!“ (tzv. Velikonoční manifest, Národní listy, 5. 4. 1895).

Byl tehdy totiž rozhořčen zamýšleným bouráním severní strany Staroměstského náměstí. Kdybych s „Vilušem“ mohla osobně mluvit a říci mu, že přijde doba, kdy bude platit památkový zákon, stavební záměry budou schvalovat odborníci zaměstnaní v košatém systému státní památkové péče a střed města bude chráněn statutem památkové rezervace, považoval by takovou dobu za blažený ráj. Ejhle, ta doba přišla. Máme zákon, památkáře, rezervaci…, přesto mám právě nyní tisíc chutí zopakovat z plných plic Mrštíkův zoufalý výkřik.

Na příkladu domu čp. 1601 na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice a jeho současného osudu je nyní zřejmé, jak se mohou proklamace o „citlivém přístupu společnosti ke kulturnímu dědictví“ stát prázdnými slovy. Je to můj majetek, a proto si s ním mohu dělat, co chci, tvrdí suverénní vlastník a leckdo přitom uctivě srazí paty, jakoby vlastnictví bylo nejvyšší frčkou na výložce. Není tomu tak! V případě památkově chráněného domu jsou vlastníkova hmotná práva omezena. Je to pro něj možná k vzteku, ale o kulturní hodnotu nemovitosti se musí dobrovolně podělit s celou společností.



V tomto konkrétním případě se vlastník rozhodl dům čp. 1601 zbořit, protože je pro něj výhodnější zastavět tři sousední parcely jednou novostavbou, než se trápit s přístavbou k historickému domu. Na dvou prezentacích v Klubu Za starou Prahu a dvou zasedáním Památkové rady pražského pracoviště Národního památkového ústavu, tedy celkem na čtyřech jednáních v průběhu let 2008-2009, kterých jsem byla osobně přítomna, byli zástupci investora a jím najatí projektanti důrazně varováni, že demolice zdravého a nikoliv nehodnotného domu na významném místě památkové rezervace není přijatelná. Přesto se záměru nedokázali vzdát a památkový odbor magistrátu, vedený proslulým úřednickým veteránem Janem Kněžínkem, okouzlili natolik, že s projektem ve svém závazném stanovisku souhlasil. Opřel se přitom i o vyjádření známého obhájce památek architekta Zdeňka Lukeše, které na podporu svého záměru předložil investor. Lukeš překvapivě zpochybnil kvalitu starého domu slovy: „Náhradu původní budovy považuji za možnou, neboť po výrazné redukci dekorativního aparátu fasád z 20. století dům ztratil na architektonické kvalitě.“

Cože? Někdo, na koho se již po dvě desetiletí česká kulturní veřejnost spoléhá jako na obhájce kvalit české architektury zejména 20. století a jejího popularizátora, dům s takovou přezíravostí „odstřelí“? Nedokázal vidět jeho kvality, nebo je snad vidět nechtěl? Okamžitě kontaktuji jiného znalce české moderní architektury a autora četných odborných prací na toto téma profesora Rostislava Šváchu. Jeho charakteristika kvalit domu, zní docela odlišně: „Architektonické ztvárnění fasád domu čp. 1601 se zdá být velmi jemné, nevtíravé, nenápadné. A přece i ono představuje zajímavý příspěvek ke stylovému repertoáru pražské architektury brzy po vzniku Československé republiky v roce 1918. Architekt Bohumír Kozák si tu stanovil za cíl podobné téma, jaké se už objevuje u staveb pražského kubismu z let 1912-1914, navodit pomocí zkosených či šikmo vytáčených prvků iluzi vysokého pilastrového řádu, aniž by autor klasické tvarosloví přímo citoval. Dosáhl tak úspěšné syntézy kubismu a neoklasicismu.“



Na podnět Klubu Za starou Prahu pak Ministerstvo kultury ČR ve zkráceném přezkumném řízení shledalo v Kněžínkově verdiktu o přípustnosti demolice a přijatelnosti novostavby řadu formálních pochybení a dokonce zřejmých prvků nezákonnosti, kvůli kterým dokument bez váhání počátkem roku 2011 zrušilo. Proti tomu podal investor k ministrovi kultury rozklad, a další vývoj kauzy je známý z posledních dnů. Rozkladová komise ministerstva shledala, že by investorovi zmařením záměru vznikla finanční újma, a z obavy, že by mohl žalovat český stát o náhradu škody až do výše jedné miliardy korun, zrušení Kněžínkova závazného stanoviska ministrovi doporučila zrušit a jeho platnost opět potvrdit.

Situaci, která nastala, nazval můj klubovní kolega R. Biegel výstižně „prolomením limitů těžby v památkové rezervaci“. Století boje za kulturní práva je zapomenuto, záměr silného investora je sám o sobě již posvěcen nedotknutelností jeho vlastnických práv. Přitom však zůstává nezodpovězeno mnoho zásadních otázek: Nejsou investorovy výhružky o vymáhání náhrady za zmarněnou investici jen spekulativním zastrašováním, když dosud ani nebylo zahájeno územní či stavební řízení? Nese snad společnost hmotnou odpovědnost za každý nesmyslný nápad, jehož realizaci zákonnými prostředky zamítne? Může být vůbec zmarněná investice vyčíslena vzrůstajícími náklady na obsluhu dluhu na úvěrovém účtu, jak to ve svém podání investor učinil? Je skutečně požadavek na zachování zcela zdravého, funkčního a architektonicky kvalitního domu tak bezvýznamný ve srovnání s výhrůžkami investora, že se jej ministr kultury rozhodl ignorovat?



Dvacet let se učím užívat svá práva občana, nově definovaná po roce 1989. Nešlo mi to hned snadno, a právě proto si je také hodlám hájit, seč to půjde. Jako občan tohoto státu, jemuž je Listinou základních práv a svobod zaručen přístup ke kulturnímu bohatství a zákony garantována jeho ochrana, si spolu se stovkami osob, které svým popisem podpořily Veřejný občanský protest publikovaný 1. června na webu Klubu Za starou Prahu, nepřeji zánik uvedeného domu. Považujeme jej za cenný a ve své lokalitě ojedinělý příklad stylové vrstevnatosti české architektury 20. let 20. století. Citlivě vnímáme jeho estetický účinek i urbanistický význam v místě. Jsme si vědomi, že nemusíme být vyškolenými historiky architektury, abychom oprávněně požadovali jeho zachování. Památky se totiž nechrání z vůle památkářů či úředníků, ale z vůle občanů. Z naší vůle!

Tento článek byl napsán pro deník Lidové noviny, kde dne 4. června 2011 na str. 12 vyšel.
(Zajímavá je konfrontace obsahu tohoto článku s názorem ministra kultury Bessera, s nímž je na předchozí stránce deníku Lidové noviny publikován obsáhlý rozhovor, a to i na uvedené téma demolice.)