Pojďme si pohledem na několik plánků a obrázků povědět, jak a proč dostalo své tvary a formy známé pražské náměstí, které již pětkrát změnilo název jak módní kabát (Vítězné 1925-1940, Branné moci 1940-1945, Edvarda Beneše 1946-1952, Říjnové revoluce 1952-1990, Vítězné 1990-?), avšak hovorově bylo za všech režimů nazýváno jednoduše Kulaťák.



Takto vypadalo území budoucího náměstí a jeho okolí v době, kdy architekt Antonín Engel v roce 1920 vyhrál soutěž na urbanistický plán severozápadního sektoru Velké Prahy – Letné, Bubenče a Dejvic. Co vidíte? A – Plocha budoucího náměstí je tvořena rozcestím tří tradičních cest, a – na sever k řece do Podbaby, b – na západ směrem na Kladno, c – na jihovýchod k dejvickému nádraží či do Bubenče, případně k Písecké bráně. Toto rovinaté místo zvané Na Růžku, dosud zastavěné jen školní budovou přibližně z roku 1870 a starou hospodou, jak to už na rozcestích bývá, si vybral Antonín Engel jako centrum nové čtvrti. Musel se však vyrovnat se skutečností, že pro část území již existoval regulační plán Bubenče přesahující do části Dejvic v blízkosti nádraží – na plánu je již půdorysně vyznačen. Na některých místech byl dokonce již zastavěn tehdy běžnou činžovní zástavbou. Jedná se zejména o východní části dnešních ulic Dejvické (B) a Jaselské (C), část Bubenečské (D), Muchovy (E) a Pod Kaštany (F), tedy ulice navazující na historický přístup od města Píseckou branou. Další dosud nezastavěné parcely vyměřené podle tohoto plánu již byly stavebníkům prodány a byla zde provedena kanalizace. Tato skutečnost znamenala podstatné omezení tvůrčí volnosti urbanistického řešení, které chtě nechtě části již realizovaného předchozího konceptu muselo respektovat. V tvůrčím sváru mezi koncepcí pravoúhle šachovnicovou a koncepcí radiální se autor jednoznačně přiklonil k druhému řešení, jemuž významně nahrával i terén území, který se v polokruhovém tvaru od severozápadu k jihovýchodu svažuje.



Když se na půdorys podkovy Vítězného náměstí díváme (plánek je z roku 1938) a neznáme výchozí situaci, nepřipadá nám nic přirozenějšího, než zvolené řešení. Při představě, že urbanista netvořil zcela na zeleném drnu, ale musel se vyrovnat s nepříznivou situací již zčásti realizovaného předchozího plánu, je třeba invenci řešení náměstí a uličního systému od něj odvozeného obdivovat. Právě ona půdorysná podkova je šalamounským vyřešením rébusu, jak se vyrovnat s již nezměnitelným šachovnicovým urbanismem bubenečské části a touhou po klasicky symetrickém kruhovém náměstí s radiálními paprsky ulic. Klasická symetrie, pravidelnost a klid linií byly pro žáka Otto Wagnera nezbytností.



Z podkovy sice nelze vytvořit pravidelný centrální prostor, ale alespoň ji lze hlavní osou (1-5) rozdělit na dvě symetrické poloviny. Pro hlavní kompoziční osu byl vybrán jeden ze tří původních směrů, a to ten, který mířil šikmo k jihovýchodu od rozcestí Na Růžku k Písecké bráně, tedy dnešní ulice Dejvická. Na protější straně náměstí tato osa půlila oblouk podkovy v ideově nejvýraznějším místě kompozice, v jejímž čele, kde měla vzniknout brána do kampusu budov Českého vysokého učení technického.
Druhou důležitou osou náměstí (2-6) je dopravně bezpochyby důležitější směr severojižní, tedy od Hradčan do Podbaby, dnes reprezentovaný ulicemi Svatovítskou a Jugoslávských partyzánů. Možnou námitku, proč se právě tento směr nestal i hlavní osou kompozice, vysvětlil Antonín Engel jednoduše: terén od hradního svahu na jihu směrem k severu výrazně klesá a od pozorovatele se tak odklání, proto je pro tento směr působivější spíše dálkový průhled až k Podbabě než optická bariéra architektonických dominant náměstí. Tato úvaha je také důvodem, proč je hlavní osa náměstí vůči severojižnímu směru komponována do úhlu 45 stupňů.
Třetí osou, která vychází ze směru původního rozcestí, je západovýchodní osa (4-8), tedy dnešní ulice Evropská ve stopě staré kladenské cesty a její protažení od náměstí k východu ulicí Československé armády. Do osmi segmentů, na něž je podkova náměstí rozdělena, čtyř půlkruhových převážně na dejvickém území a čtyř pravoúhlých na bubenečském, pak prostor dělí ještě dvě ulice ve směru jihozápad – severovýchod, dnešní ulice Buzulucká a Verdunská (3-7).
Kolem prvního plánu náměstí, tvořeného osmi plochami určenými k zástavbě, obíhají ulice v téměř pravidelném šestihranu (vyznačeno žlutě). Hlavní kompoziční osu křižují na jihovýchodě ulice Na Hutích a na severozápadě Šolínova, a další strany tohoto „okružního bulváru“ tvoří protilehlé dvojice Kafkova/Národní obrany a Banskobystrická/Rooseweltova. (Pro srovnání doporučuji podívat se na současnou situaci na některém mapovém portálu.)
Z plánku lze vyčíst téměř „bezešvé“ spojení původního bubenečského regulačního plánu (vyznačen modře) s radiální koncepcí Engelovou.



Podkovovitý tvar náměstí, zčásti pravoúhlý a zčásti obloukový, skýtá možnost předurčit i oběma částem rozdílnou úlohu. Pravoúhlá část měla být podle autora koncepce věnována využití „civilnímu“, naopak „křivková“ strana spíše pro slavnostnější architektonické ztvárnění, tedy pro budovy veřejné, kterým předepsal vznosnější formu s vyššími patry. Letecký pohled na Vítězné náměstí v roce 1933 ve směru hlavní osy kompozice ukazuje, že. dosud nestojí generální štáb a nejsou dostavěny ani celé bloky v pravoúhlé části. Foto archiv Klubu Za starou Prahu.



Právě od zástavby čela náměstí v půlkruhu podkovy si Antonín Engel sliboval dosažení kýžené monumentality, která pak ovlivní výraz celé kompozice, a to tím spíše, bude-li výstavba probíhat ve prospěch tak vážené instituce, jakou je vysoké technické učení. Dva zbývající obloukové segmenty náměstí měly být věnovány výstavbě obecní úřední budovy - radnice, tj. ona dnešní plocha mezi ulicemi Verdunskou a Jugoslávských partyzánů, a generálního štábu čs. armády mezi ulicemi Buzuluckou a Evropskou, který byl jako jediný z plánovaných staveb v obloukových částech náměstí skutečně postaven. Foto modelu náměstí, staženo z internetu.



Antonín Engel navrhl pro náměstí nejen půdorysné schéma, objemy, výšky a architektonické řešení všech fasád, ale i detailní řešení plochy s „karuselovým“ dopravním systémem, dnes bychom řekli kruhovým objezdem, dále se středním pylonem a vodní plochou v hlavní ose před prvkem „triumfální brány“. Navrhl též způsob dláždění, patníky, obrubníky, kandelábry apod. Z těchto prvků však nebylo prakticky nic realizováno. Kruhový objezd byl zachován jen pro automobilovou dopravu, tramvaje jezdily po kruhové smyčce do roku 1942, kdy byly tratě přestavěny do pravoúhlého úrovňového křížení. Foto 1933, Archiv DP hl.m.Prahy.



První realizovanou stavbou náměstí byla budova zvaná Bajkal, později Ústřední dům armády (ÚDA), dnes hotel a kongresové centrum (budova vlevo), pro niž byly sloučeny tři parcely. Výhodou bylo, že touto stavbou byla rázem vyřešena jedna osmina náměstí. Následovaly stavby dalších budov v pravoúhlé části podkovy, avšak i mezi nimi zůstaly z meziválečného období proluky, které byly zaceleny až v 50. letech 20. století za součinnosti dosud žijícího autora původního návrhu. Vpravo jediný realizovaný obloukový segment náměstí, dnes budova generálního štábu armády. Sousedství obou typů architektonického výrazu vnáší do prostoru dynamiku. O to více je třeba litovat skutečnosti, že z půlkruhového konceptu byl realizován jen jeden blok.



Celkově bylo z osmi segmentů zástavby náměstí realizováno pět, všechny čtyři pravoúhlé, jeden obloukový. Parcela v segmentu protilehlém generálnímu štábu, dnes mezi ulicí Verdunskou a Jugoslávských partyzánů, byla od počátku určena pro úřední budovu místní správy – radnici. Městská část Praha 6 se však výstavby před několika lety vzdala ve prospěch společnosti podnikatele Petra Kellnera, která na tom místě připravila k realizaci projekt architekta Radana Hubičky. Projektu se lidově přezdívá Lední medvěd. Ten již na podzim 2013 získal územní rozhodnutí a v roce 2014 má být zahájena výstavba. Ačkoliv sám o sobě je návrh zajímavý a provokativně invenční, působí vůči původní koncepci promyšlené do nejmenšího detailu jako nezaslouženě arogantní facka. Jeho obhájci tvrdí, že dnes již přece nelze stavět tak jako za Engela. Nepochopila jsem proč. Pochopila jsem ale, že k tomu prostě není vůle, že není dost trpělivosti pro porozumění místu, chybí snaha vcítit se a hledat harmonii. To se dnes nenosí, naopak, stavba musí svým vzhledem řvát jak rozmazlený fracek: na mě se dívejte, mně se věnujte, já jsem teď středem světa! (Foto převzato z webu projektu.)