V jistém dějinném momentě se oslava historické události zákonitě překlopí z kategorie přirozeně spontánní do kategorie otravně povinné. Co se týče letošních oficiálních oslav 17. listopadu 1989, zdá se mi, že jsme právě nakročili do té druhé fáze.

Slavit výročí události, kterou jsme intenzívně prožili a navíc nám pozitivně změnila život, je docela něco jiného, než slavit výročí dějů, které se odehrály mimo naši paměť, byť našim předkům a předchůdcům život změnily rovněž pozitivně. V prvním případě slavíme zpravidla přirozeně a spontánně, v druhém jaksi vynuceně, se skrývanou lhostejností a často jen proto, že by nám bylo hanba neslavit. Celý princip vztahu člověka k výročí dané události je velmi jednoduchý, jeho kvalita je založena na osobním, autentickém prožitku události, případně blízkými osobami autenticky zprostředkovaném.

Velmi staří lidé, kteří mají na kontě svého života vícero převratných historických událostí (a že to 20. století na ně bylo fakt štědré!), se často dnes pohoršují nad nezájmem a neznalostí mladé generace, která si při jméně Masaryk nejdříve vybaví pražské nádraží, a teprve pak (snad) prvního prezidenta Československa, a při jméně Dubček už možná dokonce vůbec nic. Ale buďme spravedliví, když dnešnímu devadesátníkovi bylo v roce 1944 dvacet, co věděl například o mladočeších Eduardu a Juliovi Grégrovým a jejich politickém úsilí, co věděl o Josefu Václavu Fričovi a dalších studentských vůdcích revoluce roku 1848? Aha?


Shromáždění občanů uděluje 17. 11. 2014 přesně v 11,10 hod. na Národní třídě prezidentu Miloš Zemanovi červenou kartu. Foto z webu ČT24.

Jak se vzdalujeme v čase od dané události, společenské prožívání výročí se zákonitě proměňuje. Tomu nelze bránit, ani zabránit! Není nic přirozenějšího, než běh času a proměna společnosti v něm. Odhaduji, že nejméně třetinu současníků tvoří mladí lidé, kteří byli 17. listopadu 1989 buď úplně malí, nebo ještě nenarození. Pro ně už jde o pouhou historickou událost bez autentického doteku, nemůžeme je nutit k neustálému vyjadřování údivu a obdivu nad svobodou a demokracií, které jsou pro ně samozřejmými atributy společnosti, v níž žijí. Že se oslavy 17. listopadu 1989 v jejich hlavách nejspíš řadí vedle 9. května 1945 a 28. října 1918 do kategorie povinně otravných, berme jako samozřejmost zase my, kteří jsme listopad prožili, a ta velká emoce z nás ještě nevyprchala.

Česká televize to ovšem letos totálně přepískla a obávám se, že mnohým z nás vzpomínku na listopad před dvaceti pěti lety skoro znechutila. Množství notoricky opakovaných filmových záběrů a fotek, přemílaných diskusí a rozhovorů se stárnoucími protagonisty listopadu 1989, to bylo skutečně už neúnosné. Čím více má současný establishment prostřednictvím svých nástrojů, konkrétně veřejnoprávních médií, snahu adorovat historickou situaci, z níž se zrodil, tím spíše se prvotní spontaneita mění v umělé divadýlko, přirozenost v křeč a emoce v kýč.

Proto nejautentičtější a nejdůstojnější letošní oslavou „slavných“ listopadových dnů nebyly z mého pohledu projevy státníků, odhalování pamětních desek a servilně moderované diskuse současných i bývalých politiků, ale spontánní a svobodná shromáždění občanů vyjadřující kritiku (nebo podporu) současnému prezidentovi Miloši Zemanovi.


Červená karta upravená jako korespondenční lístek prezidentovi republiky. Přestože ji zde zveřejním a následně odešlu poštou, nemusím se bát, že mě zítra bude čekat v práci výpověď. To je názorné vítězství listopadu 1989 a moje osobní oslava jeho výročí.

Kéž by se i do budoucna pocta událostem 17. listopadu 1989 projevovala podobně, tedy svobodně vyjádřeným názorem na to, co v daný okamžik společností hýbe, a otravné státní oficiality byly naopak redukovány. Protože jinak se nejspíš brzy dočkáme další deformace faktů (např. že na Národní třídě žádný masakr nebyl), svévolné tvorby mýtů (např. že Lidové milice tvořili staří dědci, před kterými se dalo pohodlně utéct) a nakonec nejspíš i rituálního kladení věnců za výstřelů dělových salv.