Když slyším slova „blob“, „Kaplický“ a „chobotnice“, a to zejména ve vzájemné souvislosti, bystřím a střihám ušima. Naposledy v minulém týdnu.

Vzdor svému staromileckému nastavení, které je laskavému čtenáři dobře známo, jsem byla před deseti lety skalní příznivkyní a obdivovatelkou návrhu kontroverzní budovy Národní knihovny v Praze na Letné. Z toho by mne málokdo podezíral, že? Ale je to tak, důkazy existují a já nic nepopírám. V posledních dnech médii prosvištěl nápad k blobu se po deseti letech vrátit a přece jen ho postavit: novou budovu potřebujeme, říká nový ředitel Národní knihovny, dám autorská práva zdarma, říká vdova po architektu Kaplickém, podporuji výstavbu na tomtéž místě, říká předpokládný budoucí premiér Andrej Babiš. Jenomže dvakrát do téže řeky nevstoupíš, řekl již dávno předtím řecký filozof. A já dodávám na vysvětlenou: jen opravdový mimoň si může myslet, že řeka zastavila svůj tok a pokorně počkala, až se váhavci a hádavci na břehu dohodnou, zda do ní vstoupí, či půjdou dál. Jen považte:

1. Kaplického návrh byl v roce 2007 šokující. Všichni jsme z něj byli perplex. V kladném či záporném zasáhl snad každého v české kotlině, takže i největší kulturní ignoranti vyslovili poprvé v životě sousloví Národní knihovna. Samotné slovo blob se tehdy stalo slovem roku a žhavou novinkou českého slovníku. Ale ten šok je už pryč. Nenávratně pryč. Invence návrhu sice nevyprchala a neveselý příběh charismatického architekta se stal součástí české kultury i kulturní mytologie, ale tvarově a stylově je jeho „chobotnice“ již okoukaná jako každé výstřední šaty z loňského léta.


Jedna z nejznámějších soutěžních vizualizací názorně ukazuje, že blob se nepodobá ničemu ve svém blízkém i vzdáleném okolí. Nelze ho v Praze s ničím poměřit a srovnat, a to je paradoxně i jeden z důvodů, proč magistrátem zřízená památkářská komise, v níž jsem tehdy zasedala, vzdor názoru primátora Béma shledala v roce 2008 návrh z památkového hlediska realizovatelný. Více ZDE.

2. Kaplického vítězství v soutěži soudně napadl architektonický ateliér HŠH, který se umístil třetí v pořadí. Porota totiž nedbala pravidel a vítězství přiřkla Kaplickému, i když porušil závaznou podmínku soutěže a umístil depozitáře pod zem. Soud dal v roce 2015 žalobci za pravdu, že Kaplického vítězství nebylo oprávněné. Výsledky architektonické soutěže se tedy de jure změnily a sotva může být za státní peníze postavena Národní knihovna podle návrhu, jehož vítězství bylo soudně zpochybněno. Mimochodem fakt, že porota projekt flagrantně porušující pravidla rovnou nevyřadila, ji víceméně usvědčuje z toho, že pro ni anonymní soutěž nebyla zcela anonymní. Samozřejmě vím a chápu, že panovalo všeobecné přání, aby Kaplický soutěž vyhrál a jeho stará vlast tak vzdala touto velkou a prestižní zakázkou hold svému světoznámému rodákovi. Jenomže podvádět se nemá, ani s ušlechtilým cílem…

3. Sama Národní knihovna je pravděpodobně dnes již také v jiné situaci, než před deseti lety. Změnil se předpoklad přírůstku tištěných svazků, protože představa jeho redukce vlivem masového přechodu na e-knihy se nenaplnila. Knihovna bude potřebovat novou budovu tak jako tak, ale možná v jiných parametrech a na místě, které bude umožňovat jak budoucí rozšiřování či dostavování, tak příznivější dostupnost MHD. Letenská parcela je z tohoto důvodu značně nepraktická a jejímu výběru, který opět sledoval umístěním spíš prestiž stavby než její účel, se musím po deseti letech přece jen značně podivit.


4. Studie není projekt, Janu Kaplickému nebylo dopřáno návrh podrobněji rozpracovat. Obávám se, že realizace stavby pod vedením jiného tvůrčího ducha by byla také již jiným dílem a tento pokus by nemusel dopadnout tak hvězdně, jak by se čekalo. Není vyloučeno, že legendární a ikonický Kaplického návrh by ztratil mnohé z toho, pro co jej jako nerealizovaný obdivujeme, včetně svého již čestného místa v dějinách architektury. A to se skoro bojím domyslet, co se stane, až Národní knihovna zjistí, že jí objekt přece jen nevyhovuje či nedostačuje, a vládnoucí politická reprezentace rozhodne, že bude nejlepší blob prodat jako zbytný státní majetek. Skočí po něm nejdravější developer a udělá v něm galerii. Myslím obchodní galerii, lidově obchoďák či nákupko.

Trochu mne to bolí, ale musím konstatovat, že pro všechno výše řečené si přeji, aby blob zůstal navždy jen tím, čím je dnes, tedy návrhem fascinující umělecké invence, obdivovaným i nenáviděným, ale nerealizovaným.