Předně vysvětím, kdo byl Hérostratos. Zakomplexovaný mladík, který kdysi za dávného Řecka podpálil Artemidin chrám v Efesu, jeden ze sedmi divů světa, protože to byl jediný způsob, jakým se mohl proslavit. Adriana Krnáčová, pražská primátorka přezdívaná Krnda, a její náměstek pro dopravu Petr Dolínek, přezdívaný Demolinek, zřejmě touží po čtyřech letech neúspěšné vlády nad Prahou, která se nyní chýlí ke konci, také zapsat do historie na poslední chvíli svá jména hmatatelným činem. Když už nestihli nic velkého postavit, tak co třeba něco velkého zbourat!



Sama jsem příjemně překvapena, jak kauza navržené demolice Libeňského mostu nyní zaktivizovala veřejnost. Možná mám úhel pohledu zkreslený hranicemi mojí společenské bubliny, ale zájem celostátních médií o osud pražského mostu objektivně shledávám za mimořádný. Nebudu zde samotné zachování mostu obhajovat, ostatně z jiného názoru mne jistě nikdo nepodezírá, spíš se pozastavím nad jevem opačným, nad jeho náhlou a tvrdošíjně prosazovanou demolicí.

Oba zmínění komunální politici v lednu 2016 na besedě s občany osobně přislíbili, že most bude opraven, nikoliv demolován. Na facebookové stránce iniciativy Libeňský most nebourat, nerozšiřovat jsou jejich výroky dokumentovány.
Krnáčová: "... já jako vystudovaný kunsthistorik, ode mě nemůžete očekávat odpověď, že bych měla bourat."
Dolínek: „...mám naštěstí podporu Pražanů, že most chtějí zachovat a můžu s tím dále pracovat. A to je velké plus.“



Co se tedy za ony dva roky stalo, že názor radikálně změnili? Ano, lze poukázat na to, že Ministerstvo kultury neprohlásilo most za kulturní památku, ovšem nikoliv proto, že by v něm hodnotu nevidělo, spíš z obavy, že mnohé méně hodnotné a zcela dožilé části Libeňského soumostí - násypy a rámové konstrukce - budou muset být tak jako tak nahrazeny, což by po prohlášení památkou znamenalo komplikaci. Přitom prohlásit za památku pouze nejcennější obloukovou část soumostí nad řečištěm údajně z formálních důvodů nelze. Na architektonickou a památkovou hodnotu Libeňského mostu ale není třeba mít oficiální papír z ministerstva, stačí, jak vysoce je odborníky hodnocena, což na magistrátě dobře vědí. Ale z nějakého důvodu jim přesto více konvenuje demolice. Proč vlastně?

Byla již také popřena teze, že most je neopravitelný. Posudek Kloknerova ústavu ČVUT předložil vedle rozsáhlé diagnostiky technického stavu Libeňského mostu i návrh varianty jeho rekonstrukce, samozřejmě se jedná opět jen o část obloukovou nad řečištěm a o řešení degradačních procesů v jejích betonových pilířích. Konkrétně mají být rekonstruovány a částečně nahrazeny klenby, avšak při zachování autentické hmoty bočních pohledových prvků mostu, jejichž stav je velmi dobrý. Jenomže vše marné! Primátorka Krnáčová a náměstek Dolínek nyní požadují nekompromisně záruku stoleté životnosti, kterou prý může zaručit jen most zbrusu nový. A basta! Jiné řešení totiž považují za nezodpovědné.
Má smysl se ptát, jak to, že pražští zastupitelé nejsou schopni se rozumně domluvit na věci, která není ze své podstaty politická? Proč poslouchají jen argumenty vybraných odborníků a ignorují názor občanů? Proč trucovitě odmítají to, co dříve slibovali? Jistěže má smysl se ptát, ale čím jsou odpovědi nelogičtější nebo vyhýbavější, jak předvedl v posledních mediálních výstupech Petr Dolínek, tím intenzivněji se na mysl vtírá otázka cui bono. Zvláště když oba protagonisté nehodlají v dalších komunálních volbách kandidovat a mohou tak za sebou spálit mosty. Doslova.