Ta zpráva přinesla do nepřetržitého válečného a ekonomického zpravodajství českých médií vítané odlehčení, a proto se šířila v posledních dnech a hodinách jak lavina.

O co jde? Čtyři roky si nikdo nevšiml, že kopie kalendářní desky restaurovaného Staroměstského orloje není přesnou kopií, ale svéráznou parafrází, z níž na diváky již neshlížejí idealizované portréty obyvatel české vesnice od Josefa Mánesa, ale setsakramentsky současné obličeje kohosi úplně jiného, snad přátel autora kopie.



V okamžiku tohoto zjištění a v první chvíli po něm u většiny z nás následuje smích, úsměv, možná obdiv vůči tak grandióznímu furiantskému kousku, ale to opravdu jen v první chvíli. V té druhé a ve všech dalších, které následují, mne už mrazí a žádné sympatie k té nepleše nenacházím. To, že detaily malovaného kalendária nejsou z chodníku vidět, neomlouvá, takhle se může chovat jen skutečný fracek, který je schopen kvůli žertu znevážit jakékoliv hodnoty a vysmát se tak do očí každému z nás.

Mánesovo dílo vzniklo v době, kdy pražská radnice byla po komunálních volbách v roce 1861 již čtyři roky v rukách české reprezentace a čeština byla Rakousku navzdory vnitřním úředním jazykem. Tehdy v roce 1865 otcové města ve vlasteneckém entuziasmu rozhodli Staroměstský orloj, který již delší dobu nefungoval, obnovit. Práci na nové kalendářní desce pak logicky zadali Josefu Mánesovi (1820-1871), kterého tehdejší společnost vnímala jako národního českého malíře. Spuštění opraveného orloje o půlnoci na přelomu let 1865 a 1866 se stalo velkou událostí. Kalendárium tam ale dosud chybělo, malba na desce s průměrem větším, než dva metry znamenala pro malíře tak velkou fyzickou námahu a pracnost, že se s dokončením opozdil. Historie tomu chtěla, že kalendárium bylo odhaleno až v srpnu roku 1866 za vypjaté společenské situace, kdy Prahu dva měsíce okupovalo pruské vojsko a autor desky nebyl přítomen.

Celek obnoveného Staroměstského orloje byl od té doby vnímán jako pražské sakrosanktum, jakési svaté či kultovní místo, k němuž Mánesův obraz neodmyslitelně patří. Ovšem na svém vnějším místě trpí povětrností, a proto byl již po patnácti letech originál nahrazen kopií, a tak se stalo ještě vícekrát, naposledy v roce 2018, kdy si z nás i mistra Mánesa pan malíř pěkně vystřelil.

Kdybych měla určit trest pro toho chytráka, postupovala bych v jeho duchu. Navrhuji umístit jednoho krásného letního dne před Staroměstský orloj stůl, židli, tužku a papír, na němž bude sto řádek. Bude-li svítit slunko, budiž, dejme tam i slunečník. Na židli si sedne autor té poslední “povedené” kopie Mánesovy desky a na papír do připravených řádek za povzbuzování obecenstva napíše stokrát:
“Josef Mánes byl velký umělec a kdo jsem já, abych ho opravoval?”
A na stou první řádku pak podpis: Mgr. Stanislav Jirčík, akad. mal. a restaurátor

Informaci o pozměněné kopii Mánesova kalendária přinesl článek Milana Patky publikovaný od str. 8 ve Věstníku Klubu Za starou Prahu č. 1/2022