Médii a sociálními sítěmi se rozběhla nová kauza silně aktivizující veřejnost. Majitelé velké vily podobající se romantickému zámečku v pražské vilové čtvrti Hřebenka požádali stavební úřad o povolení její demolice, a ten jim vyhověl. Ostatně proč by nevyhověl, když tomu žádný dotčený orgán včetně památkového nebránil.


Dva současní spolumajitelé domu, z nichž jedním je Valéria Haščáková, manželka spoluzakladatele společnosti Penta, jej koupili od restituentů, potomků původního stavitele, architekta Beneše, kteří o rozsáhlý dům neměli možnost pečovat a provést nezbytnou rekonstrukci. Dalších patnáct let byla vila prázdná a ponechaná napospas postupnému chátrání až do onoho okamžiku pravdy, kdy její majitelé odkryli své úmysly a požádali o demolici objektu.

Na podrobnosti o historii vily včetně 40 fotografií zachycujících mimo jiné i dobový vzhled interiérů se podívejte v materiálu Magdaleny Medkové v Magazínu Aktuálně.cz.

Diskuse na sociálních sítích je vypjatá. Fotografie vily, ukazují nejen exteriér zámečku, ale i překvapivé detaily interiéru - místnosti s dřevěným obložením, s historizující goticko-renesanční uměleckořemeslnou výzdobou včetně barevných vitráží v oknech, které podle potomků stavitele navrhl Alfons Mucha.
Část diskutujících volá rozhořčeně: "Tohle může chtít zbořit jen kulturní barbar a ignorant.”
Druhá část odpovídá dotčeně: “Chcete dům zachovat? Tak si ho kupte.”
První skupina: “Jak to, že památkáři demolici povolili? Jak to, že to není památka?”
Druhá skupina: “Prohlášení za památku znamená totéž co vyvlastnění.”
Atd.



Nekončící výměny názorů vyjadřují konflikt naznačený v nadpisu tohoto textu, totiž střet práva soukromého vlastníka si legálně a před očima všech svůj majetek zničit s právem společnosti požadovat zachování hodnot kulturního dědictví, byť tím bude fyzické vlastnictví jednotlivce omezeno. Zatím ve většině podobných případů vyhrává právo ničit. Zdá se mi, že se v každé takové kauze propadáme do doby gründerského kapitalismu 19. století, kdy vlastnictví bylo vším a hodnoty všeho se odvozovaly od něj. Naopak právo chránit hodnoty životního prostředí, přírody i památek, s vědomím, že jejich ochrana má celospolečenský význam, je právem moderním, znakem vysoké kultury a kultivovanosti společnosti. Občas se kasáme, že jsme do takového vyspělého stádia vývoje již dospěli, ale je to jen iluze, něco nás drží za nohu a stahuje zpět. Chceme chránit hodnotné, ale nedokážeme si ochranu vymoci. Hodnoty jsme poznali, rozeznali, popsali, ale jejich zničení majiteli s úklonou povolíme.



Příslušní památkáři krčí rameny: Demolici budovy nezapsané za památku a ležící mimo území památkové rezervace, nebo památkové zóny nemůžeme bránit! Proč ne? Navrhla bych toto řešení: Uvědomit žadatele, že budova má zřejmou památkovou hodnotu, takže bourání je společensky nežádoucí, a neprodleně vypravit na ministerstvo kultury žádost o prohlášení objektu za památku. Pak bude baba na ministerstvu, což samozřejmě může dopadnout všelijak, ale pořád je tu naděje na záchranu stavby. Když ale památkáři vydají stanovisko, že je jim to sice líto, dělají to neradi, ale nezbývá jim, než demolici povolit, je vymalováno. Podobný příběh architektonicky cenné pozdně funkcionalistické vily v Praze 6, Na Petřinách je toho smutným příkladem. (Památkáři tehdy taky demolici povolili neradi, mezitím místní obyvatelé požádali o zápis za památku, ministerstvo kultury vilu za památku prohlásilo, ale majitel se s tím nesmířil a odvolal se. Ministr kultury Daniel Herman prohlášení za památku opět zrušil se zdůvodněním, že majitel měl legitimní očekávání, že vilu bude moci zbořit. Dnes stojí na pozemku vily už jiný objekt.)



Stavby se zhodnocují časem. Ty, kterých jsme si před padesáti lety vážili málo, mohou být dnes na vrcholu společenského zájmu. Přestože ne všechny dozrají do kvality kulturní památky, mnohé do ní dozrají dříve, než je společnost schopna uznání jejich hodnoty památkovým statusem zorganizovat. Rozlišovat ochranu kvalitních staveb na ty, které už měly tu čest být jako památky zapsány, a ty, u nichž se to ještě nestalo, vede do absurdní situace. Jako kdybychom vydali nařízení, že zmrzlinu mohou dostat jen holčičky s červenou mašlí, kdežto holčičky s mašlemi jiných barev se budou jen dívat. Památkové instituce musí mít možnost demolici hodnotné dosud památkově nechráněné stavby zamítnout.

Ve společnosti, která se považuje za kulturně vyspělou, nesmí právo ničit tak snadno vítězit nad právem chránit!