Když mluvíme v souvislosti s koronavirovou krizí o ochraně zdraví, díváme se často jen na dopad samotné nemoci, ne už ale na širší dopady přijatých opatření. To může být chyba.

Ministr Karel Havlíček v souvislosti s aktuální koronavirovou pandemií prohlásil: „Jednoznačnou prioritou je zdraví obyvatel, tomu podřizujeme všechno. Tvrdá opatření mají přednost před ekonomickými benefity. Tak by se měly chovat všechny země. Uznáváme, že dopady jsou veliké, ale prioritou je zdraví.“

„Zdraví“ je ale poměrně široký pojem – jsem si docela jistá, že v tomto případě měl ministr průmyslu, obchodu a dopravy na mysli zejména to, aby se nemocí COVID-19 nakazilo co nejméně lidí najednou, aby se nepoložil český zdravotnický systém. Kdyby to měla být v reakci na krizi jediná starost, kterou máme, dávalo by to smysl. Realita ale je, jak už to tak bývá, složitější.

Dopady represivních opatření na lidské životy vidíme už nyní – karanténa a izolace například zvyšuje riziko domácího násilí, které již zaznamenaly některé země. Dalším nezamýšleným důsledkem zastavení života a souvisejícícho přiškrcení ekonomiky může být vyšší riziko pádu do chudoby, která s sebou nese také vyšší míru stresu či zhoršení kognitivních funkcí. Finanční krize v roce 2008-2009 byla charakteristická i zvýšenou mírou sebevražd.

Asi nikdo nepopírá, že situace je vážná a velmi komplikovaná. Nikdo si (snad) ani nemyslí, že bychom měli na oltář HDP obětovat desítky tisíc životů. Situace ale vyžaduje a bude vyžadovat velmi pravděpodobně neortodoxní řešení, který by si mnoho z nás nedokázalo bez krizového stavu vůbec představit. Takové řešení však musí brát v potaz širší souvislosti, než jen maximu zastavení nákazy teď a tady. Virus známe velmi krátce, netušíme, co se z něj vyvine, a netušíme, jak dlouho se budeme potýkat s důsledky.

Po hlavě se vrháme na plošnou represi, protože v Číně to přece fungovalo (což je samo o sobě diskutabilní tvrzení, jak se ukazuje na posledních zprávách o možné další vlně onemocnění z Wu-hanu), ale už bez kontextu, ve kterém si obdobné dlouhodobé uzavření pravděpodobně nemůžeme dovolit, aniž by to mělo závažné dopady na fungování společnosti a životní úroveň mnohých v ní. Ani eticky, ani ekonomicky.

Jakkoliv je evidentní, že je třeba jednat velmi rychle, můžeme už nyní sledovat, na jaký problém si zaděláváme, pokud kroky nedomýšlíme. Příkladem je situace OSVČ – v momentě, kdy vláda nasadila v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu tvrdé uzavření většiny obchodů a následné omezené pohybu, část OSVČ se ocitla bez práce, a tak zamířila přerušit živnost a následně na Úřad práce. Pokud se bavíme o ženách, část z nich rovněž po uzavření škol zůstávala doma s dětmi. Až po několika dnech přichází ministryně financí s návrhem, že by mohlo být možné pro OSVČ vytvořit nějakou formu podpory. Člověk se ptá, jestli ta prodleva byla skutečně nutná. A taky se ptá, jestli ze situace, která položí ty malé, nebudou nakonec profitovat hlavně velcí hráči.

Ocenila bych, aby vláda nebyla pořád „ve válce a online“, ale aby do svých kroků přidala více předvídatelnosti a také komplexního pohledu na věc. Koneckonců se ozývají stále více kvalifikované hlasy například ekonomů, kteří přichází s konkrétními návrhy, co dělat, ať už se bavíme o podpoře podniků, pracovních míst nebo třeba řešení insolvencí. Musíme se začít bavit o tom, jak podpořit ty, na jejichž bedra z ničeho nic spadla celodenní péče o děti, které by jinak byly ve škole či školce, a kvůli tomu se třeba nemohou zcela věnovat zaměstnání. Musíme se bavit i o tom, jak dopadne na česká města výpadek příjmů z cestovního ruchu. A musíme se také bavit, jakým způsobem strategicky využít českého know-how, například v podobě nanotechnologií nebo technologií výroby ochranných pomůcek, které nyní vzniká na univerzitách a ve firmách – nejen nyní, ale i v budoucnosti, protože otázka zvýšení soběstačnosti a nezávislosti na Číně nepochybně na stole nepochybně bude.

Život totiž půjde dál i po pandemii, a to, jak hluboká bude následná krize a jak v ní obstojíme, bude záležet zejména na tom, jaké kroky podnikáme nyní.