Ty ženy byly tři. Klára, Alžběta a Anežka. Se dvěma z nich jsem se už potkala. Na tu třetí, poslední, netrpělivě čekám. Jsou to moje přítelkyně a rádkyně. Dvě z těch tří mne provází už dlouho. Dovolte mi, abych je vám představila.




Nejdřív pár dat:
Sv. Klára: 16. 7. 1194 – 11. 8. 1253 (zemřela v 59ti letech)
Sv. Alžběta: 7. 7. 1207 – 17. 11. 1231 (zemřela ve 24 letech)
Sv. Anežka 1211 – 2. 3. 1282 (zemřela v 71 letech)

Na Starém Brně u břehu řeky stojí klášter řádu Alžbětinek. Špitál, eldéenka, hospic, dříve taky odkladiště starých jeptišek, přečkávajících padesátá léta jak to jen šlo. Na konci těch bezútěšných padesátých let se k nim dostavila mladá žena, která měla pro státní památkovou péči sepsat veškerý klášterní majetek. Co takový akt znamenal, bylo zřejmé. Šlo v podstatě o znárodnění klášterního movitého majetku, který, jsa jednou zaevidován státem, přestal být v disposiční moci svých právoplatných majitelů. Ta mladá historička umění provedla svou práci dobře. Prošla celý klášter od kaple až po půdu, shromáždila nejlepší výtvarné kusy – a s příslušným poučením je nastrkala sestrám do klauzur, které jsou přece uzavřené, nikdo tam nesmí a jen Bůh ví, co v nich vlastně je. S pečlivostí sobě vlastní pak sepsala všechny ty devatenáctistoleťové barvotisky a hrdě odkráčela na svůj ouřad převzít pochvalu, jak zdatně si vedla.

Tak začalo přátelství mojí mámy s Alžbětinkami, přátelství, které prozařovalo i moje rané dětství.

Vzpomínám si na sluncem zalitou klášterní zahradu, vzpomínám si na fortnu, u které jsme se hlásily, když jsme šly na návštěvu, snad bych ze zasuté paměti vydobyla i několik jmen těch laskavých starých žen v hábitech, které mne vždy vítaly s něžným úsměvem, hladily mne po tváři hebkýma rukama a darovaly mi tu jedinou panenku, se kterou jsem si kdy skutečně hrála.

Pochopitelně jsem ji pojmenovala Alžběta a milovala jsem ji vzdor tomu, že jsem se k ní zachovala hanebně. Ale řekněte sami: kdo má ve čtyřech letech vědět, že panenkám po ostříhání vlasy nedorůstají? Plešatý problém vyřešila dokonalá maminka, která sehnala paruku a nechala ji na hlavičku nalepit. Protože blonďatých paruk byl ale nedostatek, vyfasovala Alžbětka dlouhé černé kudrnaté vlásky, které má ostatně doposud.

Ten porod fakt nebyl nic moc a když mi poprvé přinesli ukázat moje dítě, v polovědomí jsem se divila, proč mi strkají pod nos panenku Alžbětku. Že to je moje dcera, která vypadá úplně, ale naprosto úplně stejně jako moje dětská hračka, mi došlo až po chvíli, kdy panenka zavrněla. V tu chvíli mi došlo, že mi nepodávají kus plastu, ale že to je kus mého těla, který se právě ode mne oddělil, aby byl se mnou.

Nu – a tím by mohlo moje setkání s Alžbětou skončit, ne?? Inu, skončilo by, kdyby… nu… kdyby se moje jediné dítě nenarodilo 19. listopadu, na den svaté Alžběty. Přišlo mi proto logické a jedině možné, že při svém křtu jsem ke svému původnímu jménu Klára přidala jméno Alžběta a že jsem se na počest své dcery i naší společné patronky Alžběty nechala pokřtít v den, kdy jedna slaví své narozeniny a svátek, a té druhé je ten den zasvěcený.
Až následně jsem si uvědomila, že teď už mám ve svém jméně dvě ze tří, jak říkám, „Františkových ženských“.

Svatá Klára byla souputnice sv. Františka z Assisi a po vzoru řehole tzv. Menších bratří sv. Františka založila ženskou řeholi Klarisek. Je to řád nadaný naprostou osobní (apoštolskou) chudobou. Podle původních instrukcí Klarisky chodily bosy, nejedí maso a patří k řádům, které jsou nejblíže mystické křesťanské kontemplaci. (V té je později předčily snad jen bosé karmelitánky sv. Terezie od Srdce Ježíšova). Svatá Klára prý měla schopnost povznést se nad čas a prostor tak, že ze svého lůžka nemocné byla schopna se účastnit mše, sloužené sv. Františkem někde úplně jinde. S duchovní brutalitou vlastní dvacátému století pak byla na základě této své schopnosti prohlášena moderní patronkou televize.

Svatá Alžběta, Klářina o třináct let mladší vrstevnice a obdivovatelka, byla ovšem v začátku svého života velmi nesvatá. Byla to prý divoká dívka známá svou vášní pro rychlé koně a vášnivou lásku ke svému manželovi, durynskému landkraběti Ludvíkovi.

Alžběta sama byla dcerou uherského krále Ondřeje II, ale od dětských let vyrůstala na dvoře svého budoucího chotě na Wartburgu. Asi si byla vědoma své vášnivé, možná unáhlené povahy a aby ji potlačila, zavedla sama sobě „malé sliby Bohu“. Kvůli Němu se zastavila uprostřed hry a zábavy, kvůli Němu se ukáznila a odepřela si ta tak zvaně malá potěšení, která jí jako princezně náležela. Od mládí proslula také svou laskavostí k chudým a nemocným, svou dobročinností, která však nebyla provázena povýšeností. Na rozdíl od jiných světic byla vzornou matkou, milující manželkou a rozvážnou panovnicí, která v době nepřítomnosti svého manžela spravovala zemi. Když zemřel její manžel, řekla: „Je mrtev. Jako kdyby pro mě dnes zemřel celý svět“. Sama ovšem zemřela jsem několik málo let po něm. Jako řeholnice Třetího řádu sv. Františka zemřela při péči o chudé a nemocné, když jí samotné bylo pouhých 24 let.

Třetí z těch světlých žen temného středověku byla Anežka, mimochodem Alžbětina sestřenice. Dcera Přemysla Otakara I. a sestra Václava I. Princezna, která se však odmítla stát královnou. Její péče o království jejího otce a bratra, byla příkladná. Nevybudovala království moci, založila však svými špitály soustavu sociální péče, která přetrvala až do husitských válek. O svaté Alžbětě věděla, se svatou Klárou si dopisovala. Po jejím vzoru založila na Františku klášter a uvedla do něj zbrusu nový řád: chudé a chudým sloužící Klarisky.

Nad hrobem svaté Alžběty v Marburgu vyrostla obrovská gotická katedrála, jedno z nejvýznamnějších poutních míst v Německu.
Svatá Klára našla svůj poslední pozemský příbytek v bazilice v Assisi, která jí je zasvěcená. Při prozkoumávání jejích ostatků roku 1849 bylo zjištěno, že její tělo je neporušeno. To je vždy v římskokatolické církvi považováno za důkaz mimořádné svatosti.

Poslední z trojice svatých žen, ta, která je našim srdcím nejbližší, nemá dosud svůj hrob. Ve Španělsku se prý našla její čelist. Nepodařilo se mi zatím dohledat, kde je a zda bylo genetickou analýzou (vždyť ostatků Přemyslovců máme spoustu a velká část z nich je geneticky zpracována) prokázáno, že to je skutečně část těla, které nese s Přemyslovci shodné genetické znaky.

Nyní máme naději, že se Anežčiny ostatky po mnoha staletích skutečně najdou. Kéž by tomu tak bylo. Došlo by totiž v českých dějinách k ojedinělé situaci: našel by se důvod, proč v Praze, na nejvýznačnějším místě, které by bylo možno v našem hlavním městě ještě najít nezastavěné, vystavět chrám. Chrám, kterému by se ctí mohla ustoupit i Kaplického knihovna. Chrám, do kterého by mohli přicházet s prosbou o útěchu a s vírou i ti, kteří už ztratili nejen víru v Boha, ale i v to, že poměry v této zemi by se mohly začít ubírat směrem, které jsou obvykle označovány jako „normální“.


P.S. Darinko, dceruško, Alžbětko moje, všechno nejlepší k tvým jedenáctým narozeninám, miláčku…