Současné výzvy stojící před Evropským soudem pro lidská práva

14. 12. 2009 | 08:58
Přečteno 7387 krát
V současné době oslavujeme 50. výročí založení Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, potažmo 60. výročí vzniku samotné Rady Evropy. To je příležitostí podívat se na význam těchto dvou institucí nejen z hlediska praktických úkolů, ale zamyslet se nad jejich existencí i z filosofického úhlu pohledu.

Pro pochopení dnešní situace Rady Evropy i jejího Soudu je podstatné se vrátit až na samotný začátek. Dnes si již málokdo připomene proslov Winstona Churchilla ze 19. září 1946, tedy prakticky rok po skončení Druhé světové války, proslov, ve kterém na půdě Univerzity v Curychu ohlásil záměr vybudovat něco, co nazval Spojené státy Evropské. Cílem mělo být vytvoření takové evropské struktury, ve které by všechny evropské státy mohly žít v míru, bezpečí a svobodě. Fungování této struktury mělo být dosaženo na základě paritního zastoupení: měl být snížen význam materiální síly každého jednoho státu tak, aby hlas malého státu byl stejně slyšitelný jako hlas státu velkého.

K ideji rovnosti států se prostřednictvím Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla přijata 4. listopadu 1950 v Římě, přidružila ještě druhá fundamentální zásada na které je tato evropská struktura postavena. Rada Evropy má v jejím smyslu poskytovat jednotlivým státům rovnou ochranu proti útlaku jiným státem, když k takovému útlaku by mohlo dojít z důvodu ekonomického potenciálu či rozlohy státu. Analogickou ochranu mají požívat i jednotlivci – osoby nacházející se v jurisdikci jednotlivých států Rady Evropy. K zaručení této ochrany byl zřízen Soud pro lidská páva. Poprvé se jedinci dostalo zbraně proti vlastnímu státu, který by na něm páchal bezpráví.

V zakladatelských listinách, ale zejména v záznamech o politických jednáních, která předcházela vzniku Soudu, je celkem zřetelně dohledatelný důvod, proč tento model, poskytující jednotlivci vůči svému domovskému státu takovou až hypertrofovanou ochranu, vzniknul. Tímto důvodem byl strašlivý osud Židů za druhé světové války. Ti, kteří připravovali založení Rady Evropy, Soudu a zejména ti, kteří připravovali text Úmluvy, se mohli hojit nadějí, že pokud by jednotlivec měl nástroj právní ochrany vůči vlastní zemi, pak by možná k tak strašlivým událostem, které nakonec postihly nejen Evropu, ale více či méně zprostředkovaně či přímo celý svět, prostě nedošlo. Kdyby bylo možno se dovolat k mezinárodnímu soudu mezinárodního společenství pro ochranu, možná by nebylo došlo k holocaustu, k tragédii desítek milionů mrtvých Druhé světové války.

Z tohoto úhlu pohledu je pochopitelné, že Úmluva o lidských právech a základních svobodách, přijatá tehdejšími členy Rady Evropy, obsahovala tak neuvěřitelně zvláštní a v mezinárodním právu veřejném neobvyklou součást právní normy, totiž ustanovení o sankci….

Ve světle následné judikatury Evropského soudu se zdá, že ukládané sankce svůj preventivní úkol neplní. Vždyť s výjimkou několika případů, jako byl na příklad případ znárodnění řeckého rafinérského podniku, jsou náhrady škody, vyplácené jednotlivým osobám – stěžovatelům – v podstatě marginální. Cožpak může být výplata nějakých dnešních pěti či deseti tisíc Euro pro stát – a to třeba i Českou republiku s jejím cca 950ti miliardovým ročním státním rozpočtem – nějakým problémem??

Jistěže nikoliv. Účelem odsouzení jednotlivého státu v jednotlivém případu Evropským soudem pro lidská práva však není získání pro stěžovatele co největšího odškodnění – i když tento motiv nebývá pro individuálního stěžovatele zdaleka nepodstatný. Účelem odsouzení dokonce není ani potrestání provinivšího se státu – i když toto si zase často myslí odsouzený stát, případně ti stěžovatelé, u kterých se vidina materiálního zisku prolíná s touhou po morálním zadostiučinění, ba dokonce někdy i škodolibostí či touhou po pomstě.

Skutečným účelem odsouzení státu je citelné upozornění na chybu, které se ten který stát dopustil. Analogicky ke slovům klasika, který napsal, že všechny rodiny jsou šťastné stejně, ale každá rodina je nešťastná svým vlastním osobitým způsobem můžeme říci, že každý stát dělá své vlastní chyby, dopouští se svých vlastních specifických pohřešků. Každý stát se někdy dostává do politické situace, která má přímé právní důsledky ve formě porušování lidských práv. I přes to, že si toho ten stát je či může být vědom, není v jeho vnitrostátních silách – na příklad z důvodu populizmu jednotlivých politických stran – věc změnit. Stát je navíc suverén, jeho vnitřní právní integrita je nenarušitelná a je nepostižitelný uvnitř své vlastní jurisdikce. V takových případech je nutno se spolehnout pouze na nejelementárnější zásadu právní teorie, dle které právní stát je takový stát, který dodržuje svoje vlastní právní normy. Tento odkaz na „ducha zákona“, který často není ani vtělen do Ústavy toho kterého státu, je ovšem příliš slabý, v praktických případech příliš opominutelný. Z důvodu vágního uchopení této fundamentální zásady je pak stát zbaven dobrodiní zpětné vazby. Může se snadno stát, že zdánlivě jednoduché porušení právního řádu se následně zacyklí a nabere na sebe další a další porušení elementárních právních zásad tak, že nakonec může být ohrožen celý právní systém dané země.

Kam nedostatek zpětné vazby může vést, vidíme pochopitelně na příkladu obou světových válek, rozpoutaných v Evropě a pokud chceme, můžeme tento fenomén dobře odhalit i na politické scéně dnešní globální politiky.

Každý z nás čas od času zasedne na zubařské křeslo a je nucen se podrobit nepříjemnému zákroku, v jehož rámci je opravena nějaká díra v zubu. Když dentista dokončí práci, snaží se zjistit, zda někde nezůstala chyba, která by bránila v dokonalém skusu a která by ve svém důsledku mohla vést ke zmaření celé jeho práce. Proto se skusem drobného barvícího papírku přesně označí místo, které je potřeba ještě přibrousit, uhladit, zdokonalit.

Rozsudky Evropského soudu po lidská práva můžeme považovat právě za takový otisk barevného dentistického papírku na nově – a nepřesně – vytvořené sklovině. Rozsudek ESLP přesně označí místo, kde má stát problémy, kde se k nim musí postavit čelem, kde mu hrozí sklouznutí do ne-práva a ne-demokracie. Chyba je označena. Označení chyby dává příležitost ke zlepšení – a zlepšení je to, o co jde.

Žádný rozsudek Evropského soudu není pomsta. Jeho skutečným účelem není dokonce ani náprava křivdy, která byla učiněna tomu kterému stěžovateli. Jistěže je pravda, že Evropský soud ve své judikatuře již mnohokrát deklaroval, že účelem rozhodnutí Soudu je, aby stěžovatel dosáhnul takového stavu, jako kdyby k porušení Úmluvy vůbec nedošlo. Rozsudek má dovést věc do stavu, který je již více než 2000 let, od doby římského práva znám jako restitucio in integrum.

Přesto ani toto navrácení do původního stavu není tím nejvlastnějším účelem rozsudku. Náprava stavu jednotlivému stěžovateli, to je pouze bonus, je to nástroj, kterým je dosahováno jiných, skutečně vnitřních a podstatných cílů.

Tímto skutečným cílem a skutečným významem rozsudku Soudu je poskytnutí přátelské zpětné vazby státu, který má určité problémy.

Pakliže pohlédneme na strukturu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva zjistíme, že neexistuje žádný členský stát, který by nikdy nebyl Evropským soudem odsouzen. Problémy má každý. Každý někdy zhřeší, každému se někdy něco nepovede, každému někdy jeho vlastní těžkosti a starosti přerostou přes hlavu tak, že se stanou pro něj samotného neřešitelnými. A to je chvíle, kdy mají nastoupit opravdoví přátelé. Přátelé, kteří vytknou, pokárají, ale nezavrhnou. Přátelé, kteří vědí, že chybovat je lidské, a to nejen na úrovni osobní, ale i na úrovní útvarů těšících se mezinárodněprávní subjektivitě. Kritika od přátel, se kterými sdílíme společné hodnoty a společný cíl je nejen snesitelná – taková kritika může být i vyviňující. Před takovou kritikou se není třeba bránit, před takovou kritikou lze pokleknout v úlevném pokání a u vědomí toho, že nebudu odvržen a zavržen, je možno říci: je to má vina, má převeliká vina….

Před čím však státy ve skutečnosti poklekají? Co je tou niternou esencí rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, či co by jí mělo vždy a za každé okolnosti být?? Co je tím cílem, který je třeba mít vždy na zřeteli??

Když si projdeme prvních zhruba čtrnáct článků původní Úmluvy a následujících dodatků, je to přece zřejmé: Je to úcta k lidským právům, k hodnotám humanity, k tomu, co se anglickým termínem přiléhavěji než by se povedlo v češtině, nazývá „human dignity“.

Navíc vyjádření oněch prvních „materiálních“ článků Úmluvy a jejích dodatků vyjadřují obsahy, které jsou evropským uším a očím důvěrně známé – i když si povětšinou nemohou vzpomenout odkud. Ona nezřetelnost zdroje je pravděpodobně dána tím, že, na rozdíl od dob minulých, které odívaly jisté morální a právní zásady do formy POVINNOSTÍ, je dnes zvykem deklarovat totéž ve formě PRÁVA. (Vždyť poslední ústavně zakotvená povinnost zmizela se zrušením základní vojenské služby).

Pokud se pokusíme „překlopit“ Úmluvou zaručená práva zpět do povinností, začne se nám původní ideologický zdroj Úmluvy rýsovat podstatně zřetelněji:

POVINNOST: „Nebudeš mít jiné bohy“ (1. přikázání)
PRÁVO: …..majíce na zřeteli, že tato deklarace směřuje k zabezpečení všeobecného a účinného uznávání a dodržování práv v ní vyhlášených; majíce na zřeteli, že cílem Rady Evropy je dosažení větší jednoty mezi jejími členy, a že jedním ze způsobů, jak se má tento cíl uskutečňovat, je ochrana a další rozvoj lidských práv a základních svobod; znovu potvrzujíce svou hlubokou víru v ty základní svobody, které jsou základem spravedlnosti a míru ve světě a které jsou nejlépe zachovávány na jedné straně účinnou politickou demokracií a na druhé straně společným pojetím a dodržováním lidských práv, na němž závisí; rozhodnuty, jakožto vlády evropských států, které jsou stejného smýšlení a mají společné dědictví politických tradic, ideálů, svobody a právního státu, podniknout první kroky ke kolektivnímu zaručení některých práv vyhlášených ve Všeobecné deklaraci; dohodly se na následujícím… (toto je preambule Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Povšimněme si v ní slova „víra“)

POVINNOST: Nevezmeš jména Božího nadarmo (2. přikázání)
PRÁVO: Každý má právo na spravedlivý proces, na spravedlnost, na rovnost zbraní, nikomu nesmí být ublíženo a nikdo nesmí být diskriminován jen kvůli tomu, že má nějaké vlastnosti, které sám nemohl ovlivnit. Nikdo však nesmí svého práva zneužít tak, aby realizace práva šla proti základnímu duchu ochrany práva. (parafráze čl. 6, čl. 14 Úmluvy doplněná o výkladová pravidla, daná judikaturou Soudu)

POVINNOST:Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. (4. přikázání)
PRÁVO:Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. (čl. 8 Úmluvy)

POVINNOST: Nezabiješ. (5. přikázání)
PRÁVO:Právo každého na život je chráněno zákonem. (čl. 2 Úmluvy)
Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. (čl. 3 Úmluvy)

POVINNOST: Nepokradeš. (7. přikázání)
Nepožádáš statku bližního svého. (10. přikázání)
PRÁVO:Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. (čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy)

POVINNOST: Nepromluvíš křivého svědectví. (8. přikázání)
PRÁVO: Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem. (čl. 5 Úmluvy)

Těch shod mezi úhelným kodexem křesťanské Evropy, totiž starozákonním Desaterem a moderní Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod je příliš mnoho, než aby bylo možno považovat tyto shody za pouhou náhodu. Zdá se, že Úmluva je v podstatě Desatero, přetavené do moderní podoby dvacátého a jednadvacátého století, nikoliv Mojžíšovo Desatero stanovující povinnosti, ale humanisticko-demokratické Desatero, zaručující práva.

Jestliže ovšem začneme na Úmluvu pohlížet z tohoto nového de-sekularizovaného úhlu pohledu, objeví se nám úloha Rady Evropy a Soudu pro lidská práva ve zcela jiném světle.

Evropa je ze strany zejména islámských zemí soustavně napadána pro svoje údajné bezvěrectví. Jak je možno dovodit z výše provedeného výkladu, děje se tak zcela neprávem. Evropa má svoji pevnou víru, svůj věroučný a morální kodex, který chrání způsobem a za pomocí institucí, které mohou být směle srovnávány s nejzásadnějšími a nejinstitucionalizovanějšími věroučnými systémy. Vojáci zemí Rady Evropy a zemí, které morální a věroučný systém evropských zemí sdílejí, tedy zejména USA, Kanady a Austrálie, krvácejí po cizích mimoevropských bojištích právě pro tyto ideové důvody – pro ochranu lidských práv a demokracie. Na mise NATO je potřeba nahlížet jako na mise ideologické.

Je zřejmé, že tento způsob nazírání na úlohu Soudu coby strážce ideového a mravního dědictví evropské civilizace přinese řadu rozpaků. Toto nazírání však může být také velmi úlevné.

Konečně můžeme připustit, že máme svoji víru a že tato naše víra, aniž bychom si ji sami uvědomovali, je stejně silná, ba nepoměrně silnější, než síla a víra kteréhokoliv tak zvaného náboženského fanatika.

Naše víra je o to silnější, že je vedena křesťanským soucitem, soucitem vedeným ve jménu boha, jehož jméno je Rozum – a Immanuel Kant je jeho prorok.

U vědomí toho, že lidská práva nahradila obecně přijímaný náboženský a mravní rámec evropské civilizace, je zřejmé, jaká je Úloha Rady Evropy a Evropského soudu pro lidská práva. Je to úloha, která na příklad nikdy nemůže připadnout tělesu, které vzniklo pro ochranu ekonomických zájmů svých členů a které bylo původně známo jako Společenství uhlí a ocele.

Úlohou Rady Evropy a jejího Soudu je ochrana a stráž mravní a duchovní integrity Evropy a její civilizace. Co k tomu říci dalšího?
Snad jen – pomáhej nám v tom všem Bůh.


(Tento text vzniknul na základě autorčiny přednášky, pronesené dne 3. 12. 2009 na konferenci pořádané Centrem pro lidská práva a demokracii a Mezinárodním politologickým ústavem Masarykovy univerzity, která se konala na Fakultě sociálních studií MU v Brně a jejímž tématem bylo 60 let Rady Evropy a 50. let Evropského soudu pro lidská práva).



Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peka Karel · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy