Toto téma hýbe i blogy na aktuálně – naposledy dnes v „Pověrách a pomluvách kolem vědy“ od Milana Mareše. Tyto úvahy píší povětšinou vědci, často takoví, kteří se angažují v základním výzkumu. Rozebírají různé nuance a aspekty, proč a jak je věda důležitá – ovšem pro ně, pro vědce…. možná trochu pro společnost… Stále však postrádám odpověď na otázku, kterou vznáší prostý nevědecký lid, ke kterému se počítám. Ano, díky vědě si ohřejeme párky v mikrovlnce, jezdíme autem a děti i rodiče kontrolujeme mobilem. Je TOHLE účel vědy??

Sama jsem vyrostla v rodině se dvěma vědci, zabývajícími se celoživotně základním výzkumem: dědeček byl botanik, táta je historik umění. Od dětství mi vrtalo hlavou, proč se tak strašlivě a za pár šupů dřou s něčím, co evidentně zajímá jenom pár lidí a na první pohled to nepřináší vůbec žádný efekt.

Neříkám, že moje teorie o „smyslu vědy“ je vědecká, leč dovolím si ji předložit p.t. publiku ke strhání či podpoře, jak je komu libo….

Moje předchozí blogy, trefující se do nevalného způsobu výběru studentstva zejména na humanitní obory, se nesetkaly s příliš kladným přijetím. Prostě humanistické obory jsou vnímány jako veskrze k ničemu jsoucí a je dobře, že se uchazeči o jejich studium protřepou alespoň scio testy, aby se alespoň ty nejméně technicko-matematické mozky ze studia vyloučily.

Tato praxe je dle mého názoru naprosto zhoubná a povede k fatálním důsledkům. Právě humanitní vědy jsou totiž ty, na nichž může v nejbližší době záviset nejen vývoj lidstva, ale jeho samotné přežití. Technicko-matematický způsob myšlení nemůže či alespoň nemusí přinést kýžené výsledky, totiž jejich rozvoj. Dovolte mi tuto úvahu rozvést:

Dle mého osobního názoru kromě rozvoje v oblasti počítačů (a možná Hubbleova teleskopu) naše věda ustrnula na úrovni konce šedesátých let 20. století. Nedávno připomínané výročí přistání člověka na Měsíci nám také připomenulo, že za uplynulých čtyřicet let nedošlo k žádnému dalšímu grandióznímu podniku, který by lidstvo posunul ať vesmírným, tak pozemským směrem. Ano, raketoplány jsou nepravidelně a s obtížemi vypouštěny na oběžnou dráhu Země. Měsíc byl však opuštěn, mise na Mars je ve stejných stádiích příprav jako před čtyřiceti lety. Již padesát let nás vědci ujišťují, že zprovoznění tokamaku je otázkou nejpozději třiceti let. Když se ale jadernou fúzi podaří udržet více než pár minut, referují o tom i tiskoviny typu „Blesk“ a „Spiegel“. Otázka energetické potřeby lidstva tak zůstává nevyřešena, začíná se zvrhávat v brutální politický boj o surovinové a energetické zdroje.

Mohli bychom se ptát, proč je vesmírný program a vyřešení energetických potřeb lidstva tak důležité: je to enormně důležité, a to pro přežití. Bez vyřešení těchto otázek totiž nemůžeme přežít my ani naše planeta.

V historii planety Země došlo k několika situacím, kdy život z povrchu Země téměř vymizel. Stalo se tak vždy na základě dopadů velkých meteoritů, které ovlivnily meteorologické podmínky na Zemi. Zdá se, že těchto zásadních impaktů bylo celkem třináct (K témuž tématu doporučuji: Buffetaut, E. Tak jako dinosauři – hromadná vymírání druhů a život na Zemi. Nakl. Dokořán a Argo, Praha 2005.) V době před cca 500 miliony lety na základě této vesmírné pohromy vymizeli trilobiti a životní formy se zredukovaly o 90%. Před 65ti miliony lety došlo k poslednímu velkému pádu meteoritu, jehož následkem vymizeli v povrchu zemského velcí ještěři. Celkově meteority dopadly na Zemi v době před cca 540, 500, 435, 410, 355, 295, 250, 203, 180, 130, 90, 65 a 20ti miliony let. Z četnosti je zřejmé, že lze důvodně očekávat, že se k Zeměkouli již opět vbrzku přiblíží těleso, jehož dopad by byl schopen přežití nejen lidstva zásadním způsobem ohrozit. V roce 2009 informoval např. časopis Vesmír o případu, kdy relativně velké těleso, jehož pozůstatky byly následně nalezeny, objevil náhodně amatérský pozorovatel až těsně před vstupem do atmosféry. Kdyby to těleso bylo větší, mohlo by přinést Zemi zásadní klimatické změny. Ani takový meteorit o rozměrech pár kilometrů nemusí být zpozorován včas. A i kdyby zpozorován byl, nemáme dnes sílu, jak jeho dopad na povrch Zeměkoule odvrátit. Proti elementární hrozbě z vesmíru tedy lidstvo stojí se stejně prázdnými končetinami jako již zmínění vyhynulí trilobiti a velcí ještěři.

Z hlediska odpovědnosti za lidský druh i za celou biosféru planety Země je zásadní, aby lidstvo v nejkratší možné době našlo ochranu před tímto nebezpečím. Proč se to nedaří? Proč věda stagnuje? Protože věda je dle mého názoru zabrzděná lidskými problémy psychologického, politologického, sociologického a právního charakteru, kterým lidští jedinci ani společnosti nejsou schopni čelit. Dochází tak k obrovskému plýtvání energie a intelektuálního potenciálu, který na straně přírodních a technických věd zoufale schází.

Ukázkou ekonomických ztrát, ke kterým dochází na základě nezvládnutí psychologického problému jedince, budiž rozvod.

V České republice se v roce 2004 rozvedlo 33.060 manželství, z toho na návrh ženy 22.117 manželství, tedy 66,9%. Z celkového počtu bylo 20.805 rozváděných se manželství, tedy zhruba dvě třetiny, s nezletilými dětmi. Rozvodovou situací s opatrovnickým soudem prošlo 32.121 dětí. Do výchovy matky bylo svěřeno 28.942 dětí, tedy 90,1%, do výchovy otce bylo svěřeno 2.286 dětí, tedy 7,1%, do společné a střídavé výchovy bylo svěřeno 764 dětí, tedy 2,14% a jiné osobě bylo svěřeno 129 dětí, tedy 0,4%. I v následujících letech nebyla situace jiná a je stále možno říci, že v ČR se ročně rozpadá zhruba 30.000 manželství. V matčině péči končí i nadále přes 90% dětí. Není statisticky evidováno, kolik otců žádá dítě do své výlučné péče, kolik žádá do společné péče a v jakém procentu případů otcové rezignují na svoje právo účastnit se na výchově svého dítěte. Jediné, co je možno vysledovat, je, že v České republice se nachází významná skupina mužů, kteří se o svoje děti starat chtějí, chtějí se s nimi vídat a chtějí ve vztahu ke svým dětem plně emancipované postavení. To ovšem znamená, že tito muži postupují často mnohaleté soudní spory o výchovu svých dětí.

Přiřaďme k těmto statistickým číslům ekonomické údaje za následujících předpokladů:
a)Každý z rodičů je schopen vyprodukovat za hodinu své práce hodnotu ve výši 100,- Kč.
b)Každý z rodičů věnuje pro řešení problémů se stykem s dětmi jednu hodinu týdně (což je dle mých zkušeností rozvodové advokátky silně podhodnocený údaj)
c)Předpokládejme že cca ½ rozvádějících se párů je schopna se dohodnout na styku otce s dítětem nebo otec rezignuje.
d)Soudní jednání vztahující k dětem po rozvodu a styku dítěte s rodičem obvykle trvají dva až tři roky, což se tedy vztahuje na polovinu rozvádějících se manželství s dětmi, tedy asi 10.500 manželství ročně.

Lze tedy snadno vypočíst hodnotu, která nebyla vytvořena pracujícími rodiči kvůli jejich psychickým neschopnostem řešit svoje partnerské vztahy a následně neschopnosti dohodnout se na výchově dětí:

52 týdnů x 1 hodina x 2 rodiče x 100,-Kč/hod. x 10.500 rozvádějících se manželských párů s dětmi x 3 roky soudních sporů, to je = 327.600.000,- Kč, tedy slovy tři sta dvacet sedm milionů šest set tisíc korun, které nebyly vytvořeny. Připočtěme škody ve stávající práci rodičů, platby advokátům, náklady na provoz soudů a mzdové náklady na soudce, technický soudní personál, soudní znalce, pracovníků péče o děti…. A to jsme, prosím pěkně, jen v malinké české kotlince… Pokud mi je známo, tak v podobné situaci se nachází otcové i na mnoha dalších místech zeměkoule a jedná se o masivní problém euroamerické kultury.

K těmto obrovským ekonomickým ztrátám dochází proto, že schází obecná úroveň psychického zdraví a psychologických znalostí v populaci tak, že by tyto škody byly eliminovány. Kdyby vlády místo investičních pobídek nespolehlivým zahraničním investorům investovaly do psychického zdraví svého národa, na hrubý národní produkt by to mělo podstatně příznivější dopad než existence všech průmyslových zón dohromady.

Je zřejmé, že vyřešení jednoho v podstatě velmi úzkého segmentu života společnosti by znamenalo výrazný ekonomický přínos, který by opět mohl být využit pro rozvoj vědy, takže by mohlo dojít k potencování jejího působení. Za dnešního stavu je ale zřejmé, že vláda nemá žádné pochopení pro potřeby vědy, a to zejména pro humanitní vědy.

Jsem přesvědčena o tom, že primárním úkolem lidské vědy je

.

Tento základní důvod existence vědy, který stále nebyl naplněn, však zcela sešel ze zřetele politiků, prostých lidí a velmi často mám dojem, že i vědců samotných.

Lidský druh, stejně jako všichni ostatní, jsou tady „na psí knížku“. Každý rok, každý den běžíme závod s časem, zda vynalezneme takové zdroje a vyřešíme svoje pozemské a lidské problémy takovým způsobem, že budeme schopni čelit i eventuálním katastrofám, které se na nás mohou přiřítit z vesmíru.

Ano, já vím. Určitě spousta čtenářů mi doporučí studený obkládek na hlavu a aspirin, doporučí zákaz četby sci-fi literatury a koukání se na béčkovou holywoodskou produkci.

Já však trvám na svém. Lidstvo si musí vyřešit svoje psychologické, politické a právní problémy, následně vrhnout svoji veškerou sílu do technických a přírodních věd a jen tak může uspět.

Je bytostným posláním vědy hledat – a co nejrychleji najít – řešení vzniklé situace, která alespoň v mých očích ze všeho nejvíc připomíná „štronzo“ z dětských her na sochy. Řešení zcela jistě nebude jednoduché. Žijeme ve složité době, řešíme složité otázky a nelze důvodně očekávat, že složité problémy půjdou vyřešit jednoduše. Albert Einstein svého času prohlásil, že je zpozdilé očekávat, že když budeme stejné věci dělat stejně, dostaví se jiné výsledky. Per analogiam není důvodné očekávat, že k vyřešení složitých věcí je možno dospět pomocí jednoduchých nástrojů. Avšak dnešní věda přece umí vypočítat i složitost tohoto řešení, lze odhadnout zdroje potřebné k řešení a lze optimalizovat rozložení nákladů na toto řešení. Pokud však vím, nikdo - a to nejen naše vláda - se samotným výpočtem složitosti problému, což je standardní matematická operace, nezabývá. Nezdá se, že by se vůbec někdo byť namáhal takovýto výpočet vůbec zadat.

Říkat, že řešení jsou příliš složitá, příliš pracná a příliš drahá, nemůže obstát. Jakákoliv řešení, ať ta sebenáročnější, sebepracnější a sebedražší, mohou být pořád ještě velmi jednoduchá a levná oproti tomu, co by mohlo nastat, kdyby věda tato řešení nehledala a v posledku nenašla…. Pak nám totiž nezbude nic jiného, než se jít obtisknout na Barrandovské skály. Bezpečně totiž dopadneme jako ti trilobiti…