Byla jsem vyzvána, abych se přidala k projektu aktuálně "Dvacet svobodných aneb Moderní dějiny jako předvolební téma". Učinila jsem, jak jsem uměla nejlépe...

Bylo to před dvaceti lety. Jaxi se to zašubelilo a já jsem se v podstatě zcela náhodně ocitla ve Federálním shromáždění jako poslankyně. Bylo mi 27 let a měla jsem spoustu různých představ. Kolegové poslanci, zejména ti starší, kteří měli jisté představy o poslanecké „důstojnosti“, trpěli mými tylovými mašlemi ve vlasech a snažili se „usměrnit“ moje představy o právu, povětšinou je prohlašujíce za…..usměrnění hodné.



(na fotce koncem září 1989... po čem jsme tehdy skutečně toužili??)

Zhodnotit uplynulých dvacet let znamená skutečně se vrátit zpět o dvacet let a zejména se rozpomenout na ty původní pocity. Pokusím se o to.

Kandidovala jsem za Romskou občanskou iniciativu v rámci Občanského fóra a do Federálního shromáždění jsem se dostala v rámci druhého skrutinia, tedy dodatečného přerozdělování „zbytkových“ hlasů. Procpali jsme se tam tehdy takhle dva: do Sněmovny lidu Petr Uhl a do Sněmovny národů já. Z téhle procedury nám oběma už, jak se mi zdá, ledasco zůstalo :-) .

Pamatuji se na skládání poslaneckého slibu: podala jsem ruku Alexandrovi Dubčekovi, předsedovi Federálního shromáždění, a zalapala po dechu jako kapr na suchu. Zda jsem oddanost vlasti skutečně slíbila či jen se pokusila protlačit vzduch hrdlem si nejsem zcela jista….

Postrkem prostým jsem byla přiřazena do Ústavněprávního výboru, který mohl být následně dobře přejmenován na galeje: pro celé Federální shromáždění byli totiž tehdy k disposici 3 (slovy T Ř I) legislativci, kteří měli šmudlat nějaké ty legislativní změny. Pro období komunistických pendrekových zákonů to bylo úplně dostačující množství, za tehdejší legislativně-právní situace to znamenalo, že legislativním oddělením se stal fakticky Ústavní výbor. Tím jsem na dva roky vyfasovala bratru čtrnáctihodinovou pracovní dobu…

Pamatuji se na první zasedání Federálního shromáždění po volbách: na poslanecké lavice nám rozdali již minulým Federálem projednané legislativní návrhy a mělo se hlasovat. Povstal Pavel Dostál, ač byl červen jako vždy s šálou, a jal se protestovat: „Tak nejdřív snad projednáme Ústavu, ne??“ Byl zpacifikován ještě tvrději než kdy následně já a probudilé předsednictvo FS jej poučilo, že na to teď není čas, že se musí projednat zákon o pronájmu nebytových prostor či co a další důležité zákony, takže Ústava musí počkat…. Následně vznikla komise pro přípravu Ústavy a důležitou roli v ní hrál JUDr. Zdeněk Kessler. Její činnost ovšem velmi upadla odchodem tohoto jednoho z mála mých podporovatelů a ochránců, (který mne vytrvale oslovoval "Klaríno" :-)) do čela Ústavního soudu, respektive se „transformovala“ do dohadovací komise pomlčkové války a o zákonu o kompetencích federace a republik….

Když se dnes dívám zpět, je zřejmé, že Pavel Dostál, dej mu Pán Bůh lehké spočinutí, měl nekonečnou pravdu: samozřejmě jsme neměli podlehnout tlaku dějin, samozřejmě jsme se měli hluboce filosoficky zamyslet a přijmout novou Ústavu, od které by se bývalo odvíjelo vše – tedy vše kromě toho právně-přílepkového chaosu, který zapleveluje bez přestání to, čemu se dnes eufemisticky říká český právní řád.

To, do čeho jsme se dostali tím, že jsme se nepostavili „tlaku dějin“ je vlek. Od června 1990 jsme pod záminkou „nejlepších úmyslů“ a „nezbytné nutnosti“ jen a jenom vlečeni. Je přitom v podstatě jedno, že velmi často jsme to my, kdo vlečeme sami sebe a že jsme to my, kdo sami sebe přitom držíme za krk….

Přes řadu tak zvaně programových prohlášení vlastně nikdy nebyl stanoven žádný program. Všichni okolo vstoupili do NATO, tak jsme vstoupili do NATO. Byly tu jakési pokusy o něco jako středoevropskou ….snad konfederaci?? …. Visegrádská čtyřka se tomu říkalo…. a zahynulo to na úbytě. Hnedle co to dalo nejdříve po „revoluci“ jsme vpálili do Rady Evropy s výsledkem, že si dnes všichni pletou Radu Evropy s Evropským společenstvím, Parlamentní shromáždění s Parlamentem, Evropský soud pro lidská práva s Evropským soudním dvorem v Lucemburku a občas taky někdo někoho pošle do Haagu. Pokud mi vytknete, že to vidím primitivně, tak to jenom odkývu: jsem primitiv, stýkám se s primitivy a pro prostý lid s okem neozbrojeným česká zahraniční politika znamená, že si už nemají co chodit stěžovat na nádraží, ale mají chodit si stěžovat na nádraží do Bruselu. Což je objektivně škoda, protože po provedené přestavbě štrasburského nádraží, spočívající v obmotání původní historické budovy skleněným tlustým střevem, by bylo daleko příjemnější si chodit stěžovat na štrasburské nádraží, kde je alespoň teplo a útulno.

Když se dívám na těch dvacet let zpět, snažím se vzpomenout si na to, co jsme to vlastně tenkrát chtěli. Chtěli jsme to, co máme dnes?? NE!! Zcela rozhodně a určitě NE. Co jsme to vlastně chtěli??
- chtěli jsme moci říkat, co si myslíme, a to doma stejně jako na ulici či kdekoliv jinde
- chtěli jsme moci vytáhnout paty zpoza ostnatých drátů a nebýt tu chycení jak v klecích
- chtěli jsme kratší čekací dobu na telefonní linku než 15 let
- chtěli jsme, abychom se nemuseli plazit před státní mocí a jejími úředníky
- chtěli jsme, aby tady nebyli žádní cizí vojáci, a to pokud možno už nikdy a ani jeden.
- chtěli jsme, aby nebyly fronty na knížky, co vycházely vždycky ve čtvrtek a sháněly se pod pultem
- kluci chtěli nechodit na přehrávky a shánět se po různých „patronacích“ různých „domů kultury“, chtěli si hrát, po čem jim srdce prahlo.
- holky chtěly si alespoň moci alespoň koupit tu Burdu a podle ní si ušít něco, v čem by se dalo chodit.
- všichni chtěli si moci vydělat peníze, když budou normálně pracovat
- všichni chtěli si moci za svoje vydělané peníze koupit to, po čem toužili. Většinou to byla velmi jednoduchá a skromná přání….
- A všichni – alespoň kam moje oko dohlédlo, měli touhu, by se komouši odvalili na smetiště dějin a přestali prudit…. Požadavek nepruzení byl dle mého vnímání ten úplně nejzákladnější, po kterém národ prahnul…

Skutečně se nepamatuji, že by někdo toužil po miliardových či milionových majetcích, po vládně-státních propletencích, po privatizaci majetku, po zlatém životě nejen zlaté mládeže, po luxusu na straně jedné a bezdomovecké bídě na straně druhé.

Procházím ten mnou shora navržený seznam toho, co jsme chtěli a tane mi na mysli, co jsme místo toho dostali. Jak se to mohlo stát?? Kde se soudruhům z NDR vloudila chybka?? Myslím, že odpověď byla již několikrát naznačena a probleskuje v nejrůznějších textech stále častěji.

Dostali jsme ekonomickou svobodu, dostali jsme tržní hospodářství a mysleli jsme si, že dostáváme demokracii…. That´s all, folks! – A ono to tak není. Bylo nám řečeno – a je velkou, skutečně převelikou otázkou zda ti, kdo nám to říkali, věřili tomuhle bludu sami taky anebo věděli, že to je blud a jen nám to tloukli do našich dutých hlav – že tržní ekonomika = demokracie. A ono to tak není. VŮBEC to tak není. Po dvaceti letech jsme na tom v podstatě stejně jako v Číně. Ano, ano, já vím: nemáme jednu vládní stranu s jednou stranickou knížkou; ovšem od dob opoziční smlouvy, která v podstatě nikdy nebyla vypovězena, máme vládu Národní fronty. Jestli stranický sekretariát je jeden nebo dva a k nim se občas ještě přišmrncne třetí či čtvrtý, to je úplně nepodstatné. To jsou technikálie. Vládne stranický sou-sekretariát a tak, jak se dříve rozlišovalo, jestli „je voláno“ z pravého či z levého břehu (Vltavy), tedy, zda se volalo z Vlády nebo z ÚV KSČ, volá se dnes buď z Liďáku nebo z Jánského vršku. Protože občas bylo přínosné (když už se člověk nepopracoval k tomu správnému břehu) zavolat alespoň z Federálu nebo z Hradu, stojí za to se dorvat k telefonu alespoň v paláci Charita nebo alespoň do Sněmovní.

Dvacet let jsme šli či spíše se potáceli a popostrkovali se tam, kde jsme dnes. Mnozí se ptají, kam jít dál. Kam jít?? Zase ZPĚT. Zpět ke svým původním touhám, ke svým původním přáním, ke svým původním snům.

Co mě osobně se týká, až pojedu okolo, zastavím se na hrobu Pavla Dostála. Ano, posléze se stal členem sociální demokracie, což není můj šálek kávy a v mnohém jsme se neshodli. Nicméně začít se musí Ústavou. Dávám zde legislativní návrh na nové znění článku 1 Ústavy, který nechť zní takto:

„(1) Česká republika je svrchovaný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, stát, ve kterém spravedlnost je nedílnou a úhelnou součástí práva.“
(2) Právo, které postrádá atributy obecné spravedlivosti, není právem.“…

a ten zbytek, věřte tomu nebo ne, ten se už setřese……