Věšela jsem v obýváku záclony a zavolalo mi od rodičů dítě, že umřel Motejl. Záclony zůstaly na půl žerdi a s nimi by měly zůstat v téže poloze i všechny vlajky, co jich máme.

Dceřin hlásek byl smutný. Umřel jí kamarád, který s Ferrari jezdil ze všech nejlépe. Pamatujete, jak na Shellu prodávali ta bonusová autíčka na setrvačník?? Daria si je posílala s JUDr. Motelem přes jeho dlouhatananánský ombudsmanský stůl a úkolem každého z protihráčů bylo prokličkovat mezi co nejvíce spisy. Které překážely přespříliš, byly odklizeny po advokátském zvyku….na zem….za židli…na nějakou poličku…prostě někam. Dr. Motejl byl na vytyčování jízdní dráhy zcela soustředěn a k věci, se kterou jsem s ním diskutovala, se věnoval jakoby okrajově. Pošlete mi ten materiál….to mě zajímá.

V tom to bylo.

Věci jej zajímaly. Skutečně – ne předstíraně. Zajímaly jej, i když k jejich řešení neměl žádné pravomoci – ale co kdyby….. Zajímali jej lidi a jejich osudy. Zajímala jej jeho práce, neboť – co jiného by jej mělo vlastně zajímat? Zajímat se a hloubat nad věcmi a problémy bylo to, co učil a naučil lidi kolem sebe.

Když přišla odpověď na stížnost, adresovaná jeho kanceláři, byla to povětšinou bomba. Problém rozebrán do posledního milimetru, prošpikován lehce ironickým sarkasmem a okořeněn právně-filosofickými postřehy jako bys rozmarýnu na kraji pole trhal…. Jeho tým se pod jeho vedením naučil odvádět práci, která nás, vykutálené advokáty, často sváděla k úvahám jak to navléci, aby se dalo stěžovat k Motejlovi: Materiál od něj mohl mít cenu zlata –získat na svou stranu ombudsmana rovnalo se téměř jisté výhře – v čemkoliv….

Určitě se teď bude psát, jak byl JUDr. Motejl respektovaný, jak si jej všichni vážili a tak. Ano – byl respektovaný a mnozí si jej vážili. Ale i on sklízel prohry a posměch. Když vzpomenu na reformu justice, kterou připravil a kterou mu Poslanecká sněmovna s arogancí mocných hodila na hlavu, otvírá se mi doposud kudla v kapse. Kdyby bývala byla prošla, ke kauzám typu „justiční mafie“ a spol. by těžko došlo. A byl to její autor, kdo mne utěšoval: prostě to, paní kolegyně, nebylo politicky průchodné…… říkal a já si dovedla živě představit, jak šontá po chodbách Parlamentu, notoricky pokuřuje a při postávání u popelníků prosadí tu to, tu ono….a někdy se to taky nepodaří.

Jeho realizmus byl bezbřehý.

U naprostého vědomí reálných hranic bylo jeho osobní nasazení rovněž bezbřehé.

Prezident Reagan říkával s jistým posměchem, že nenahraditelných jsou plné hřbitovy. Ano, jistěže je každý nahraditelný. Kromě toho jsou však lidé, u nichž, jaxi, se to nahrazení moc nepodařilo. Nenahrazený a nenahraditelný podle mne zůstal Josef Lux. Od dob Jaroslavy Moserové se už taky nevyskytla na české politické scéně druhá taková dáma – pardon – DÁMA. A kdo nahradí Motejla?? V úřadě jej jistě někdo nahradí. Ve skutečnosti je však nenahraditelný. Říkám to přes to, že si jsem jistá, že on by byl první, kdo by mne s takovou úvahou poslal do háje.

Ostatně – možná, že mne pošle i tak: sedí si někde na obláčku, odpaluje jednu od druhé a stejně jako v dobách své advokátní praxe tahá z kapes saka ukoptěné kostky cukru a chroupá je. Jako obhájce totiž neměl nikdy čas se najíst a tak se dopoval cukrem. Když bylo zle, podělil se o ty umolousané zdroje energie i se svým klientem ve vazbě, stejně jako o své pověstné Startky bez filtru. Jojo. Fakt si myslím, že sedí na obláčku, chroupá cukr a docela dobře se bude bavit nad tím, jak se serve buď ta současná nebo ta nastávající Sněmovna o „jeho“ sesli. Uvidíme, vysoce vážený pane kolego, co bude politicky průchozí….