Na podzim 1992 jsem strávila tři měsíce na stáži v Kongresu USA, v kanceláři republikánského kongresmana ( a pozdějšího předsedy U.S. Securities and Exchange Commission) Christophera Coxe. Mohla jsem tak nejen zjistit, jak funguje “opravdová” poslanecká kancelář, ale přímo v politickém centru se zúčastnit vřavy okolo presidentských voleb. K údivu mých v naprosté většině republikánských přátel si však nezískal moje sympatie republikánský kandidát George H. W. Bush (st.) s kandidátem na viceprezidenta Danem Quaylem, tím méně Bill Clinton s Alem Gorem, ale nezávislý kandidát Ross Perot s kandidátem na viceprezidenta, válečným veteránem Jamesem Bondem Stockdalem.

null

V kongressové kanceláři Christophera Coxe s jeho asistenty.

Před pár dny jsem procházela archivem svých písemností a mimo jiné jsem zde našla fax, kterým jsem se snažila protlačit svůj článek z amerických voleb do tehdejšího Českého deníku. Nevím ani, jestli ten článek vyšel. Vím však, že by měl vyjít nyní.

null

Příprava na slyšení před komisí Kongresu

Amerika v roce 1992 Rosse Perota nevolila – zvolila Billa Clintona a potom, pro změnu, opět Bushe… Dnes jsou USA v situaci, kterou dobře známe: jejich největším věřitelem je Čína, státní dluh dosahuje grandiozních výšin, podstatně převyšujících odhady Rosse Perota. Problémy školství a zdravotnictví, které USA sužovaly již v roce 1992, zůstávají v zásadě systémově nevyřešeny, stejně jako kriminalita, drogová problematika, bezpečnost na ulicích – všechno témata, se kterými byl Ross Perot realisticky připraven se vypořádat a témata, která jsou na vrcholu zájmu i zde a nyní.

null

Před budovou Hlasu Ameriky

Stojíme, stejně jako USA před 18ti lety, před možností volit: buď G.H.W. Bushe nebo B. Clintona – a nebo taky TOP 09. Hojím se jistou nepatrnou nadějí, že snad není nutno zopakovat úplně všechny chyby, kterých se dopustí svět okolo nás….

null

S tehdejší velvyslankyní Ritou Klímovou

A nyní ten můj 18 let starý text:


FENOMÉN JMÉNEM ROSS

Když se texaský miliardář Ross Perot vrátil před deseti dny na politické kolbiště a ohlásil svoji oficiální kandidaturu na úřad prezidenta, všichni se jen ošklíbali: „ Vydřel peníze na státních zakázkách, profitoval ze státu postaveném na welferu“ vrčeli moji republikánští přátelé. „Ty jeho praktiky vůči zaměstnancům – žádný respekt před odbory. A o vládnutí neví nic, je úplně bez politických zkušeností“ ohrnovali nos demokrati, se kterými jsem se potkala. Republikáni i demokrati se společně přestali ošklíbat a ohrnovat nos minulý pátek, když si Perot koupil za pakatel 386.000 dolarů televizní půlhodinku těsně před jedním z nejdůležitějších fotbalových zápasů a vyzbrojen grafy a čísly se sám, tváří v tvář kameře jal vysvětlovat ohromeným divákům, že Amerika se řítí do propasti: „Máme 4 biliardy federálního státního dluhu. To je 4.000.000.000.000.000 [1015]. V roce 2000 to vypadá na 8 biliard. Každý rok platíme 214 miliard jenom na úrocích. Ty 4 biliardy jsme navršili na ramena našich dětí a zničili tak jejich budoucnost.“ Podruhé to zopakoval o týden později a páteční půlhodinka ho tentokrát přišla na 620.000 dolarů. Platí je z vlastní kapsy. Je nezávislý na nátlakových finančních skupinách, nezávislý na aparátu politických stran.

Lidé začali údivem zvedat obočí – to tu v Americe ještě nebylo. Ten muž jim bezostyšně říká, že zvýší daně z benzinu a odejme nejrůznější daňová zvýhodnění a ochranné tarify. Otevřeně přiznává, že za jeho vlády se lidé budou mít hůř. – Ale získají jistotu, že Amerika se zase vydá správnou cestou a jejich děti se budou mít líp.



Knížka s programem a názory Rosse Perota

Neočekávaný zvrat v předvolebním boji přinesla nedělní televizní debata 11. října všech tří kandidátů. Podle odhadů ji sledovalo asi 70 milionů diváků. Tři kandidáti na prezidentský úřad – současný prezident George Bush za republikány, demokratický kandidát Bill Clinton a nezávislý Ross Perot se hodinu a půl škvařili v otázkách tří novinářů.

Jednou z prvních byla, zda si kandidáti myslí, že mají dosti zkušeností pro vykonávání takového úřadu, jako je úřad prezidenta U. S. A. Perot odpověděl jasně:

„Nemám žádné zkušenosti s tím, jak se potýkat s 4 biliardovým dluhem. Nemám žádné zkušenosti se skřípající vládou, kde nikdo neodpovídá za nic a každý blamuje všechny ostatní. Nemám žádné zkušenosti s vytvářením nejhoršího státního školství v průmyslovém světě, s nejnásilničtější a nejkriminálnější společností. Ale mám mnoho zkušeností jak přimět věci k tomu, aby se hnuly. Takže jestliže jsme dospěli k historickému bodu, kdy chceme přestat jenom mluvit a začít dělat to, o čem mluvíme, mám spoustu zkušeností v tom, abych problémy vyčistil, navrhl, jak tyto problémy řešit, řešení uvedl v činnost a potom se přenesl k řešení dalšího problému. Mám spoustu zkušeností v tom, jak nemluvit deset let o problému na deset minut. Jestliže je čas pro akci, myslím, že mám zkušenosti, které platí. Jestliže je čas pro další třenice, prázdné řeči a poukazování, jsem špatná osoba.“

Tímto svým prohlášením vzal ovšem vítr z plachet Billu Clintonovi, který ve svém úvodním slově tvrdě osočil prezidenta Bushe: „Dnešního večera chci říci prezidentu Bushovi toto: Pane Buschi, 12 let jste šel svou cestou. Měl jste svou šanci a nefungovalo to. Chci přinést změnu americkému lidu … .“

Inu, v Rossovi se na jevišti objevila další možnost změny. Hovoří lidovým a srozumitelným jazykem s pádným texaským akcentem. Je o hlavu menší než oba jeho soupeři, dělá si ze sebe legraci, ale nezesměšňuje ani Clintona, který vypadá spíš jako umělohmotný kumpán panenky Barbie než jako živá osoba, ani prezidenta Bushe, jehož tvář se během debaty protahovala, až silně připomínala usoužený výraz neposlušné basetice Mary, když mi na návštěvě u přátel rozkousala v jednom týdnu už druhé střevíčky.

Ross Perot říká, že situace není zdaleka taková, jaká by měla být. „Malé firmy jsou na tom špatně a velké koncerny mají také problémy. Mnoho svých výhod přeměnila Amerika v nevýhody – jako třeba rasovou různorodost … naše rozlišnost je naše síla. Máme všichni táhnout dohromady. V atletice to umíme. Víte, že rozdělené týmy prohrávají, ale ty jednotné vyhrávají. Když budeme táhnout dohromady není nic, co bychom nemohli udělat. Když ale budeme jen sedět a vyhodíme všechnu energii oknem kvůli rasovým svárům a nenávisti, vězíme v jistotě prohry … .“

Většina voličů – pokud předtím vzali Rosse Perota vůbec na vědomí – na něj hleděla jako na zcela jednostrannou osobnost omílající do nekonečna jen svoje nevítané pravdy o státním dluhu. Jistě byli překvapeni, že byl schopen vypořádat se i s tématy, které byly pokládány za tradiční domény jeho protivníků, jako třeba zahraniční politika, která je doménou prezidenta Bushe. K ní Perrot mimo jiné řekl: „Mluvíme-li o prioritách, nejprve musíme být finančně silní. Za druhé se musíme starat o tu výbušnou situaci a snažit se, aby nukleární válka se stala minulostí. Za třetí potřebujeme pomoci a podpořit Rusko (a všechny ostatní země východního bloku) všemi možnými způsoby, aby se staly demokratickými kapitalistickými společnostmi a ne sedět stranou a nechat pokračovat zmatky, které se tam dějí. … To nás bude stát cent místo dolaru, co by nás stála nová studená válka. … Věci by se mohly stát horšími, než byly – a věřte mi, že je tam spousta starých brachů z KGB a armády, kteří by tomu byli raději, než aby tomu bylo tak, jak to je dnes.“

Zkrátka a dobře, v Americe se snad poprvé od Nového údělu prezidenta Roosevelta – a kdo ví, zda vůbec ne poprvé – vyskytl člověk, který nepoklepává Američanům po ramenou a nevykládá jim, že jsou úplně nepřekonatelně geniální. Říká otevřeně, že jsou v různých trablech a že si za ně také mohou. Že je třeba utahovat opasky a přiložit ruku k dílu.

Myslím, že bych věděla o jednom malém národě ve střední Evropě, který by jim k tomu mohl něco docela poučného říct. Nebo i u nás je nedostatek toho, čemu se říká „fenomén jménem Ross“? Myslím, že není. Nezbývá proto, než si ty opasky opravdu utáhnout, vykasat rukávy a narazit hučku do čela. Protože, přátelé, jedeme totiž z kopce. A to na obou stranách oceánu.

Z Washingtonu zdraví všechny příznivce Rosse Perota Klára Samková.

12. 10. 1992


DODATEK:
Rossu Perotovi bude 27. června letošního roku 80 let. Je 85. nejbohatším mužem USA a jeho politické ideály zůstaly nenaplněny. Není čas je naplnit??

Byla bych poctěna, kdyby po nových českých volbách byla ustavena taková vláda, která by v sobě našla sílu přes jeho pokročilý věk starého pána k nám pozvat. Pakliže by pozvání přijal, ráda bych mu přijela na letiště osobně v ústrety. A až bych pod jeho nohama dorolovala koberec, nechala bych si podepsat program jeho Reform Party. Program, který je nutno realizovat v Čechách a o kterém je možno říci jen jedno: vůbec nechápu, proč se TOPka hmoždila se sepisováním nějakých svých vlastních volebních proklamací: Vždyť to stačilo jen přeložit…..