O autorovi
Předseda a zakládající člen České společnosti paliativní medicíny ČLS. Vedoucí lékař Domu léčby bolesti s hospicem sv.Josefa Rajhrade u Brna (zařízení Diecézní Charity).Aktivní ve výboru České Geriatrické a Gerontologické společnosti.
Narodil jsem se v roce 1972, v zemědělsky orientované rodině, ve vesnici Litohoř u Moravských Budějovic. Tam jsem také vystudoval gymnázium a v roce 1990 začal studovat lékařskou fakultu v Brně. Po dvou letech – když se mi opakovaně nepodařila zkouška z chemie- jsem přerušil na rok studium a pracoval jako sanitář ve Fakultní nemocnici Brno, na kardiologii. Dobrá zkušenost – lidsky i profesně.
V té době jsem již znal svou nynější manželku, ale vzali jsme se až rok po ukončení studia, v roce 1998. Několik let jsme společně s rodiči, kteří nám velmi pomohli, opravovali vlastními silami rodinný domek v Brně-Bystrci, nedaleko brněnské ZOO. Byla to doba, kdy jsem po ukončení vysoké školy pracoval na geriatrickém oddělení FN Brno a směřoval k atestaci z Geriatrie. Tedy po první atestaci z vnitřního lékařství v roce 2000 jsem složil specializační atestaci z Geriatrie v roce 2003.
Již na vysoké škole jsem absolvoval několik odborných stáží, z toho 2 v zahraničí – v Dijonu a Strasbourgu, Francie. Pokračoval jsem v letech 2003-2005 kurzy a stážemi v Rakousku a Velké Británii. Tyto se již dotýkaly specializované paliativní péče, které jsem se začal věnovat více v letech 2001-2003, od roku 2002 jsem sloužil pohotovostní služby v hospici sv. Josefa Rajhrad u Brna. V tomto období také začalo mé přátelství Ondřejem Slámou, onkologem a dnes vědeckým sekretářem České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP.
V rajhradském hospici, zařízení Diecézní charity Brno, jsem začal pracovat v roce 2003 na plný úvazek. Byla to doba pro mě nesnadná, nevěděl jsem, co mohu očekávat. Odcházel jsem z geriatrického oddělení , protože jako více atestovaný lékař jsem se nehodil do personální politiky vedení oddělení a nejspíše i kvůli osobním animozitám a názorovým neshodám. Bohužel i směřování tohoto oddělení od roku 2001-2002 přestávalo odpovídat mé představě geriatrie, jako komplexní disciplíny, vnímající geriatricky nemocné celostně, v kontextu jejich života, sociálních potřeb, potenciálu a funkční kapacity. Hospicová paliativní péče byla ovšem významným posunem v mém vnímání nemoci – jako součásti kontinua života člověka – a s nutností směřovat pomoc nemocnému nejen léky, ale především hledáním souvislostí nemoci s jeho životem. To neplatí jen pro geriatrii, ale u starších nemocných s geriatrickou křehkostí to jistě platí dvojnásob. Ani tuto skutečnost ale současný zdravotně-sociální systém v ČR nereflektuje. A co mi dal hospic, kolegové v paliativní medicíně a víra dále, je vnímání práce vůči nevyléčitelně nemocným jako služby blízkému člověku. Je to schopnost být člověkem ve vlastní profesi, ve stejné době, kdy jsme profesionály.
Od roku 2009, kdy byla založena Česká společnost paliativní medicíny ČLS, které jsem zakládajícím členem, jsem byl zvolen jejím předsedou, nyní již druhé funkční období. Vnímám ČSPM jako platformu k výměně názorů a jako nástroj pro prosazení systémové změny, která je zásadní pro změnu postoje k nevyléčitelně nemocným. A tím více, čím více se nyní v posledních letech ukazují výhody nasazení paliativní péče již od počátku diagnózy, jsem přesvědčen, že tato naše koncepční snaha jde správnou cestou. Obdobným způsobem se snažím pracovat i ve výboru České Geriatrické a Gerontologické společnosti. Velmi významná je jak v profesní, tak osobní rovině, pro mě spolupráce s profesorem Frankem D. Ferrisem, jedním z lídrů paliativní medicíny a péče v USA, nyní ředitelem hospicového trustu v Ohio Health Care. Právě možnost dvouletého vzdělávacího programu pod vedením této osobnosti světové paliativní péče, mně i kolegu, Dr. Slámu, posunula k významně komplexnějšímu vnímání role paliativní péče v systému a společnosti.
Na závěr krátce něco o mém osobním životě. Máme s manželkou 3 dcery, jsem věřící katolík a rodinu vnímám jako největší životní cíl a radost zároveň. Miluji hudbu- folkovou či operu, sám a rád hraji na kytaru, bací mně řada sportovních aktivit a asi nejvíce turistika. Mám štěstí, že žijeme jako rodina život šťavnatý, plný radosti i emocí, a těšíme se z něj. Asi i toto mé vnímání života vychází z poznání, které mi dávají mí pacienti. A naopak – rodina mi dává sílu, naději a smysl všeho, co dělám.
Narodil jsem se v roce 1972, v zemědělsky orientované rodině, ve vesnici Litohoř u Moravských Budějovic. Tam jsem také vystudoval gymnázium a v roce 1990 začal studovat lékařskou fakultu v Brně. Po dvou letech – když se mi opakovaně nepodařila zkouška z chemie- jsem přerušil na rok studium a pracoval jako sanitář ve Fakultní nemocnici Brno, na kardiologii. Dobrá zkušenost – lidsky i profesně.
V té době jsem již znal svou nynější manželku, ale vzali jsme se až rok po ukončení studia, v roce 1998. Několik let jsme společně s rodiči, kteří nám velmi pomohli, opravovali vlastními silami rodinný domek v Brně-Bystrci, nedaleko brněnské ZOO. Byla to doba, kdy jsem po ukončení vysoké školy pracoval na geriatrickém oddělení FN Brno a směřoval k atestaci z Geriatrie. Tedy po první atestaci z vnitřního lékařství v roce 2000 jsem složil specializační atestaci z Geriatrie v roce 2003.
Již na vysoké škole jsem absolvoval několik odborných stáží, z toho 2 v zahraničí – v Dijonu a Strasbourgu, Francie. Pokračoval jsem v letech 2003-2005 kurzy a stážemi v Rakousku a Velké Británii. Tyto se již dotýkaly specializované paliativní péče, které jsem se začal věnovat více v letech 2001-2003, od roku 2002 jsem sloužil pohotovostní služby v hospici sv. Josefa Rajhrad u Brna. V tomto období také začalo mé přátelství Ondřejem Slámou, onkologem a dnes vědeckým sekretářem České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP.
V rajhradském hospici, zařízení Diecézní charity Brno, jsem začal pracovat v roce 2003 na plný úvazek. Byla to doba pro mě nesnadná, nevěděl jsem, co mohu očekávat. Odcházel jsem z geriatrického oddělení , protože jako více atestovaný lékař jsem se nehodil do personální politiky vedení oddělení a nejspíše i kvůli osobním animozitám a názorovým neshodám. Bohužel i směřování tohoto oddělení od roku 2001-2002 přestávalo odpovídat mé představě geriatrie, jako komplexní disciplíny, vnímající geriatricky nemocné celostně, v kontextu jejich života, sociálních potřeb, potenciálu a funkční kapacity. Hospicová paliativní péče byla ovšem významným posunem v mém vnímání nemoci – jako součásti kontinua života člověka – a s nutností směřovat pomoc nemocnému nejen léky, ale především hledáním souvislostí nemoci s jeho životem. To neplatí jen pro geriatrii, ale u starších nemocných s geriatrickou křehkostí to jistě platí dvojnásob. Ani tuto skutečnost ale současný zdravotně-sociální systém v ČR nereflektuje. A co mi dal hospic, kolegové v paliativní medicíně a víra dále, je vnímání práce vůči nevyléčitelně nemocným jako služby blízkému člověku. Je to schopnost být člověkem ve vlastní profesi, ve stejné době, kdy jsme profesionály.
Od roku 2009, kdy byla založena Česká společnost paliativní medicíny ČLS, které jsem zakládajícím členem, jsem byl zvolen jejím předsedou, nyní již druhé funkční období. Vnímám ČSPM jako platformu k výměně názorů a jako nástroj pro prosazení systémové změny, která je zásadní pro změnu postoje k nevyléčitelně nemocným. A tím více, čím více se nyní v posledních letech ukazují výhody nasazení paliativní péče již od počátku diagnózy, jsem přesvědčen, že tato naše koncepční snaha jde správnou cestou. Obdobným způsobem se snažím pracovat i ve výboru České Geriatrické a Gerontologické společnosti. Velmi významná je jak v profesní, tak osobní rovině, pro mě spolupráce s profesorem Frankem D. Ferrisem, jedním z lídrů paliativní medicíny a péče v USA, nyní ředitelem hospicového trustu v Ohio Health Care. Právě možnost dvouletého vzdělávacího programu pod vedením této osobnosti světové paliativní péče, mně i kolegu, Dr. Slámu, posunula k významně komplexnějšímu vnímání role paliativní péče v systému a společnosti.
Na závěr krátce něco o mém osobním životě. Máme s manželkou 3 dcery, jsem věřící katolík a rodinu vnímám jako největší životní cíl a radost zároveň. Miluji hudbu- folkovou či operu, sám a rád hraji na kytaru, bací mně řada sportovních aktivit a asi nejvíce turistika. Mám štěstí, že žijeme jako rodina život šťavnatý, plný radosti i emocí, a těšíme se z něj. Asi i toto mé vnímání života vychází z poznání, které mi dávají mí pacienti. A naopak – rodina mi dává sílu, naději a smysl všeho, co dělám.