Iva Holmerová ve svém blogu na těchto stránkách v poslední době opakovaně popisuje své obavy z vývoje „politické“ diskuse o dlouhodobé a paliativní péči v ČR.
Hluboce s ní souhlasím, nejen protože jsme přátelé, ale především pro velmi „stejnou“ profesní zkušenost geriatra a specialisty v oblasti paliativní medicíny. Ta zkušenost je jak domácí, tak zahraniční. A dovolím si přidat ještě jeden pohled na dlouhodobou péči – pohled, který mně naučil můj přítel, prof. Frank Ferris, významná osobnost paliativní péče v USA.

Jak tak se s kolegy snažím o rozvoj paliativní péče v ČR, cca posledních 10 let, stále silněji se mi zdá, že jde ve skutečnosti o velmi jednoduché rozhodnutí státní správy – které požadujeme („tedy implementovat systémově paliativní péči v zdravotně-sociálním systému v ČR“). A souběžně vnímám stále více, že právě v této jednoduchosti je důvod, proč se nám to nedaří.
Ono totiž jde vlastně ne o „nepochopení“, ale o „perfektní pochopení ze strany těch co rozhodují“ a souběžně „jasný cíl těch co rozhodují, že takto NE“. A stále více si říkám: „proč“? Proč to tak je?
Bohužel si musím odpovědět tak, že mi odpověď je velmi nemilá.
„Jsou za tím důvody ekonomické“. NE, nejde o to (jak se v politice často říká) ušetřit, jde o to, že „cílem je zdravotní péčí prohnat co největší finanční prostředky a ve skutečnosti zajistit, aby byly – a klidně neefektivně- využity na drahou péči- ale hlavně na péči o ty, kteří jsou pro většinovou společnost mediálně zajímaví“ – a to nejsou nevyléčitelně nemocní, to nejsou lidé s demencí, to nejsou dlouhodobě handicapovaní hlavně starší lidé. Tak to zjevně chtějí ti, co jim obchodování ve zdravotnictví přináší prospěch, tak to chtějí také mnozí v politice.
Co tím říkám: že vlastně jako společnosti „kašleme“ na cokoliv a kohokoliv, kdo neumí „výkonně“ zaujmout a „tak nějak něco výkonově smysluplného pro společnost přinést“.
Vstupoval jsem do geriatrické medicíny, bylo mi 25 let, a problematika geriatrické křehkosti (syndrom frailty - http://en.wikipedia.org/wiki/Frailty_syndrome) se objevovala cca již u sedmdesátiletých. Nyní je vše posunuto cca o 5-10 let. Je téměř dvojnásobný počet lidí s demencí, lidé nad 65 let budou dle prognóz představovat asi 40,% společnosti za 30 let, lidé 80-letí více jak ¼. Také je mnohem méně vícegeneračních rodin, i na tradičně více rodinně založené Moravě je spíše výjimečné pečovat o své blízké doma (je to stále složitější), znalost života s nemocí v rodině je vlastně čím dále menší. A naopak medicína léčí, léčí, až uléčí….
Většina nemocí jsou nemoci chronické, prodloužit život umíme, ale využít možnosti medicíny k životu kvalitnějšímu už umíme mnohem méně, to se snad teprve začínáme učit. Velikou roli v tom sehrává vlastně právě následná a dlouhodobá péče, i se svojí sociální složkou. A náš stát i přes mnoho problémů v této oblasti patří k stále nejlépe fungujícím zdravotně- sociálním systémům na světě. No a současné politické úvahy a připravované změny v následné, dlouhodobé a paliativní péči mají tento stav „efektivně změnit“- ale kvalitativně zhoršit.
Takže proč si myslím, že dlouhodobá péče a její kvalita je téma pro každého? No protože s životem v nemoci musí dnes již počítat při možnostech moderní medicíny prakticky každý, protože prakticky každý má své rodiče či příbuzné, kteří v pokročilém věku budou potřebovat podporu a péči a protože si nedovedu představit variantu, že toto necháme jako společnost bez zřetele a vlivu. Je veliký rozdíl, když se o člověka s demencí stará lidsky i profesně kvalitní personál (jedno doma či v instituci), a také rozdíl, zda tohoto personálu je ve zdravotnické instituci 1:5, 1:10, či 1:15 (zdravotník či pečovatel/pacient resp. klient), zda je dostupná lékařská péče či se nechává prostor „vyvíjet věci tzv. přirozeně“ apod. Mimochodem pro výše uvedený pokrok medicíny již přirozený život s nemocí a obtížemi, či přirozené umírání fakticky neexistuje a představa, že budeme chtít společnost a sami sebe přesvědčit, že se to máme znova naučit – no nevím…. Vlastně si moc neumím představit, že by dnes někdo při těžké artróze chtěl a dovedl dlouho žít „dobře“ bez pomoci kvalitních a dostupných léků od bolesti - s trvalými bolestmi na úrovni silné bolesti zubů např. A to nemluvím o tom, co mnohdy musíme řešit v rámci paliativní péče z pohledu příznaků.
Jistě se mohu plést….to připouštím. Ale tak nějak stále více mně různá jednání (zdravotně-politická, či s kolegy jiných odborností, ale i např. geriatrie) přesvědčují o tom, že vlastně celá pravda může být ještě horší. Že to není jen krátkodobé pomýlení, ale stále se prohlubující a kolem krku se stahující smyčka „nezájmu“, který je těmi co rozhodují uvědomělý a cílený. A většinovou společností „akceptovaný s vděčností, že takto se dostaneme z krize“. Z krize čeho? Platů, nákupní síly, výkonu, lepší dovolené, hezčího auta apod.??
No – pak ale z jedné krize jdeme do druhé, mnohem horší. Jak mně nedávno potvrdil i prof. Frank Ferris při Světovém kongresu paliativní péče v Praze (www.paliativnimedicina.cz) , tento pohled je právě jedním z důvodů, proč se např. jak v některých evropských zemích, tak v USA klade na tematiku dlouhodobé a paliativní péče velký důraz. Jinak hrozí krize morálky, etiky, rodinných vztahů a v neposlední řadě i skrytá krize ekonomická. Totiž nepostará-li se společnost o sebe sama v případech, kdy zdraví nedovolí, spláče nad výdělkem. Ti, kteří mají společnost „táhnout“ dopředu, musí mít prostor tak činit. A nelze přeci vůbec předpokládat, že za okolností svých vlastních dětí a např. rizika ztráty zaměstnání při péči o např. své rodiče, jsou rovnou „bez zájmu a lásky vůči svým rodičům“. Pokud tedy nevytvoříme ve společnosti prostor kvalitně pečovat o chronicky nemocné a umírající, ztrácíme vlastně kontrolu sami nad sebou – pokud jsme ji jako společnost již neztratili. I kvůli svým dětem a blízkým, i sobě, doufám, že tomu tak ještě není.
Dlouhodobá a paliativní péče je tedy dle mého soudu téma pro každého.