Geoinženýringem jsou myšleny velkoplošné přímé intervence do chování klimatického systému s cílem redukovat nepříznivé efekty globálního oteplování nebo obecněji změn klimatu. Jedním z dnes diskutovaných typů geoinženýringu je tzv. SRM (Solar Radiation Management).

Předpokládá např. rozprašování malých částeček různých stabilních chemických látek do atmosféry s cílem zvýšit albedo (odrazivost) atmosféry ve viditelné části spektra a snížit množství sluneční radiace, dopadající na zemský povrch. Je to dost nebezpečná představa. Proč?

Představte si: někdo Vám řekne, že pokud propukne epidemie spalniček, je třeba léčit příušnice. Nemoc jako nemoc. Pokud Vám doma špatně funguje lednice, je třeba koupit novou televizi. Spotřebič jako spotřebič. Pokud má klimatický systém problém s vyzařováním v infračervené oblasti, je třeba zasáhnout do viditelné oblasti. Záření jako záření.

Nesmysly? Ano. Všechno to jsou nesmysly, jen ten poslední patří do geoinženýringu, říká se mu SRM (Solar Radiation Management) a někteří v něm vidí spásu před zesilujícím skleníkovým efektem. Ale řešit problém, který jsme sami udělali v infračervené oblasti tím, že začneme zasahovat i do viditelné oblasti spektra, to je dost nebezpečná představa.

Všechny možné důsledky SRM nejsou zdaleka známé, ale některé už ano. Snížení příkonu sluneční energie k povrchu by mělo za následek snížení výparu z půdy i hladiny vody (oceánu). To by snížilo transformaci energie na latentní teplo, více energie by zbylo na zjevné (cítěné) teplo a zeslabovalo by to tedy ten „žádoucí“ efekt – snížení teploty vzduchu. O to více geoinženýringu by pak bylo třeba. Takže to ochlazení by nešlo tak snadno. Menší množství vodní páry v atmosféře by ale mělo velké důsledky na srážkovou činnost. Ta by, podle všeho, poklesla a nejvíce zřejmě právě v oblastech, které už dnes mají s nedostatkem srážek velké problémy. Tohle chceme?

Další problém SRM je v tom, že to nejde dělat v troposféře. Odtud by byly ty látky totiž velice rychle odstraněny (rain-out efekt, kdy částečky fungují jako kondenzační jádra, wash-out efekt, kdy jsou částečky z atmosféry „vymývány“ padajícími srážkami). Déle by mohly setrvat jen ve stratosféře. Ale i tam by musel být masivně obnovovány, aby to celé fungovalo. Ve stratosféře totiž existuje Brewer-Dobsonova cirkulace, která transportuje stratosférický vzduch z tropických do polárních oblastí. Nad tropy je nahrazován vzduchem z troposféry, v polárních oblastech zase do troposféry klesá. A navíc – prakticky všechny uvažované látky by ve stratosféře silně přispívaly k ničení ozonu. Třeba jen tím, že by představovaly vhodné povrchy, na kterých se obecně urychlují reakce, vedoucí k destrukci ozonu. Znamenalo by to vážné poškození ozonové vrstvy, která se, díky Montrealskému protokolu a jeho dodatkům, v posledních asi 15 letech zvolna regeneruje. Tohle také chceme?

Možná bychom tedy pomocí SRM za cenu obrovských nákladů ochladili klimatický systém o několik desetin stupně, ale přinejmenším bychom tím globálně nabourali srážkový režim a znovu výrazně poškodili ozonovou vrstvu. Jednu velkou výhodu by ale realizace SRM měla. Konečně bychom v globálním měřítku krásně viděli, jak vypadá „vyhánění čerta ďáblem“…