V poslední době přemýšlím, jak jsou vůbec některé věci možné. Jak je třeba možné, že psi jedné organizace, která cvičí asistenční psy, koušou do lidí? A není to jen jeden případ.


Není to tak dávno, co fena, která byla touto organizací certifikována jako asistenční, kousla dítě do nosu. Neskutečné. Postupně vyšlo najevo, že šlo o fenu křížence, kterou organizace získala se slovenského útulku, kam se snad dostala z jakési romské osady. Psa neznámého původu a s neznámou historií vezme do výcviku na asistenčního psa jen šílenec. Nebo ten, kdo na tom hodlá ušetřit za každou cenu. Získat psa z útulku je totiž daleko lacinější než pořídit štěně se známým původem (tedy „papírové“) a pak ho dát na rok do předvýchovy k dobrovolníkům, platit jim krmení, veterinu a všechny ty věci kolem. Mít nad štěnětem kontrolu a cíleně ho vychovávat vlastně od narození, tak, jak to dělají zodpovědné organizace, to samozřejmě něco stojí. Jen ti nezodpovědní na to kašlou, hlavně že ušetří. Ušetří, ale za tu cenu, že pes může být rizikový. Nevíte, čím si prošel, nevíte, kde mohou být spouštěcí mechanismy nějakého neadekvátního nebo dokonce agresivního chování. Ale co, vždyť oni nakonec to riziko přenesou na klienta. A když se něco stane? Může za to klient, kdo jiný? Ostatně na klienta se snažili to hodit i v tomto případě…

Nebyl to ale první průšvih oné organizace. Před lety na jedné jejich předváděcí akci (cituji) „…kousl patrně vystresovaný asistenční pes kardiačky diváka, který nad ním zašermoval rukama“. Zašermování rukama jako důvod k útoku ze strany psa? A k tomu asistenčního? Kde to žijeme? Asistenční pes musí být naprosto netečný vůči podobným věcem. Ale to jsme zase u toho. Je třeba mít pod kontrolou původ a historii toho psa. Vědět, že tam nejsou skryté žádné spouštěče agresivního chování. A to i tady zcela evidentně chybělo.

Možná si řeknete – je to „jen“ pes a může v určitých situacích jednat zkratovitě. Ano. Ale právě proto se zodpovědné organizace snaží mít chování a reakce psa pod kontrolou už od štěněte, v lepším případě už od jeho narození a v nejlepším případě ještě dříve, už vhodným výběrem psa a feny. Předvychoval jsem několik štěňat pro asistenční výcvik a doma máme asistenční psy už skoro 20 let. Vím, o čem to je. Každé 3 měsíce si štěně osobně kontrolují cvičitelé. Každá problémová situace, do které se štěně dostane, se musí cvičitelům hlásit. Výchova štěněte je tak pod důkladnou a permanentní kontrolou. To všechno nejen proto, aby pes dobře pracoval, ale i proto, aby byl zcela bezproblémový a bezpečný. Tvrdím, že dobře vychovaný asistenční pes (a jiný by se „ven“ ani neměl dostat) sice taky má špičáky, jako ostatní psi. Ani ho ale nenapadne, že by se daly použít ke kousání do lidí. Používá je jen na to, aby mu z tlamy nevypadl mobil, když ho nese tomu svému člověku.

Aby asistenční psi získali důvěru veřejnosti, to je běh na dlouhou trať. Důvěra se těžko získává, ale lehko ztrácí. Pak ale přijde jedna nezodpovědná organizace a všechno Vám to zbourá, protože pustí ven asistenčního psa, který si do lidí kousne. Mimochodem – za posledních 20 let, co se u nás asistenční psi cvičí, pes žádné jiné organizace nikoho nekousl. Jen psi z téhle jedné…

Možná vám připadá jako prkotina těch „pár“ kousnutí za 20 let, ale není. Mají-li mít asistenční psi široká přístupová práva i do míst, kam běžný pes nesmí, je třeba, aby byli i v náročném prostředí zcela bezpeční a perfektně vychovaní. Když se ale něco stane, nikdo nezjišťuje, kdo toho psa vycvičil. Prostě je to asistenční pes, který se neumí chovat nebo je dokonce agresivní a to bláto pak padne na všechny asistenční psy. I na ty perfektně vychované. A všichni s tím pak mohou mít problémy.

Dlouho jsem přemýšlel, jak je něco takového možné? Ale teď je mi to už trochu jasnější. Před necelým měsícem totiž pes ředitelky té organizace málem zabil malé dítě. Ano, čtete dobře, málem zabil. Dvouletá holčička to odnesla několika desítkami stehů na hlavě a krku. Přežila útok psa jen díky zásahu svého otce, také kynologa. Pravda, nebyl to asistenční pes, ale její „soukromý“ služebně vedený maliňák. Ale i tak. Jak chce vychovávat asistenční psy někdo, kdo nedokáže vychovat k bezpečnému chování ani svého vlastního psa? To mi fakt hlava nebere. Moc doufám, že policie a soudy jí to spočítají, jak si zaslouží…

Největším paradoxem je ale to, že dotyčná organizace, které tato osoba šéfuje, je členem mezinárodní asociace ADI (Assistance Dogs International). Prý by to mělo být zárukou kvality. Ale co mohou poznat a zkontrolovat akreditační komisaři ADI, když do organizace přijedou jednou za 5 let, na dva dny a kontrolují hlavně papíry? Nic… A národní systém, který by hlídal kvalitu organizací a psů průběžně, ten tu není…

Ano, samotné členství v ADI není zárukou kvality asistenčních psů. O tom jsem psal už v minulém blogu a tato organizace je toho jasným důkazem. Takže pokud uvažujete o asistenčním psovi, hlavně dobře vybírejte organizaci, u které o psa požádáte. Informujte se, ptejte se u více organizací, porovnávejte, nedejte na pěkné řeči nebo na to, že někoho podporují všemožné celebrity. Ty Vám kvalitního psa nezaručí. A hlavně – nenaleťte a nezadělejte si na problémy…

Tvrdí o sobě na webu, že jsou „…jediná profesionální nezisková organizace svého druhu v České republice“. A já moc doufám, že opravdu jediná…