Absolvoval jsem už řadu klimatologických konferencí, ale teprve druhou konferenci psí. Ano, i asistenční psi mají své konference. Vlastně ani ne tak psi, jako spíše cvičitelé a lidé, kteří se kolem asistenčních psů pohybují. Letos se konala už devátá konference evropské organizace Assistance Dogs Europe (ADEu).

Přibližně sto účastníků, zastupujících kolem 40 organizací asi z 20 zemí, se koncem září 2009 na 3 dny sešlo v Chorvatsku, na Istrii, u městečka jménem Umag. Samozřejmě také celé vedení Assistance Dogs Europe, kromě toho i šéf celosvětové asociace Assistance Dogs International, ale třeba i šéf vznikající organizace Australia and New Zealand Assistance Dogs. Umag se tak stal na pár dní přinejmenším evropským centrem asistenčních psů.



Samozřejmě, že „psí“ konference se nemůže konat bez psů. Sešlo se jich tu kolem dvaceti a reprezentovali všechny možné věkové a pracovní skupiny psů. Byli tam mladí psi ve výchově, junioři ve výcviku, pracující vodicí a asistenční psi, až po důchodce a asistenčního veterána – našeho Bena. A měli jsme tam pochopitelně i našeho druhého (pracujícího) psa, Lorda.

Úvodem konference shrnul Peter Gorbing, prezident celosvětové asociace Assistance Dogs International, současný stav využívání asistenčních psů ve světě. V Assistance Dogs International a jí podřízených kontinentálních organizacích (ADEu - Assistance Dogs Europe, ADINA - Assistance Dogs International North America a ANZAD – Australia and New Zealand Assistance Dogs) je v současné době registrováno asi 160 organizací, které ročně vycvičí více než 3500 nových asistenčních psů a celkový počet pracujících asistenčních psů se odhaduje na 24 tisíc.

Součástí konference bylo i několik workshopů, zaměřených na praktické věci kolem výcviku asistenčních psů. Velice zajímavý byl třeba workshop na téma Analýza pohybu psa. Vedl ho zkušený cvičitel Marcel Nijland z Holandska. Jako figuranti mu posloužili přímo psi, kteří se zúčastnili konferenece. Kdo chtěl, mohl si nechat svého psa veřejně "analyzovat" přímo na místě. Jako figuranti se tak představili psi od věku 14 týdnů (krásný rakouský zlaťáček Momo v předvýchově na asistenčního psa) až po více než 11 let (náš Ben). Marcel ukazoval různé odlišnosti a problémy v pohybu psů při chůzi nebo klusu, při postoji a podobně. A velice přesně z nich třeba dokázal identifikovat i příčinu Benových problémů - bederní páteř. Ukázal nám pak soukromě i některé testy, které bychom s Benem měli občas dělat, abychom viděli, jestli se problémy nezhoršují a také jaký by měl mít režim, abychom ho co nejdéle udrželi v relativně dobré kondici. Leccos jsme už věděli předem od našeho veterináře, ale i tak - každá rada je dobrá. Ben má pro nás obrovskou cenu, i když je to už důchodce. A chceme pro něj jen to nejlepší.

V další části se projednávala přístupová práva asistenčních psů v jednotlivých zemích. ADEu se totiž snaží vydat jakousi příručku, ve které by byla tato práva shrnuta pro jednotlivé státy tak, aby každý, kdo jede do zahraničí s asistenčním psem, měl přehled o svých přístupových právech a o podmínkách přístupu v cizině. A tohle opravdu nevypadá, že by z toho ČR měla vyjít nějak dobře. Naše zákony totiž prakticky žádná přístupová práva asistenčním psům negarantují, což pochopitelně bude zřejmé i z té příručky. Bude to mezi držiteli asistenčních psů z celé Evropy pro naši republiku celkem slušná ostuda, zvlášť v takto přímém porovnání s přístupovými právy v jiných zemích. Ale - jací zákonodárci, takové zákony...

Na poslední dopoledne konference zbyla dvě témata. Prvním byly akreditace organizací. Do konce roku 2010 musí každá členská organizace projít akreditací ADEu, což znamená, že přijedou 2 zahraniční komisaři a přímo na místě budou zjišťovat, zda způsob práce organizace odpovídá standardům ADEu. Druhým tématem pak byly nové způsoby využití psů. A i když psi doprovázejí lidi už tisíce let, i tady je pořád něco nového. Tak například ve Velké Británii vznikla organizace s názvem Cancer and Bio-detection Dogs. Už dlouho je známo, že cvičení psi např. dokážou čichem rozlišit zhoubný kožní melanom od neškodného mateřského znaménka. Dokážou ale také např. ze vzorku moči zjistit rakovinu močového měchýře, a to již ve fázi, kdy ji běžně používané lékařské postupy ještě zjistit nedokážou. Včasná diagnóza je pro úspěšnost i cenu léčby rozhodující a psi dokážou tuto diagnostiku relativně velmi levně a spolehlivé (úspěšnost nad 95%). Další možností jsou třeba psi pro detekci hypoglykemie u diabetiků, u kterých obsah cukru v krvi nekontrolovatelně a rychle kolísá. Ve výcviku je i první pes pro lidi, trpící Addisonovou chorobou, což je spojeno s nebezpečně nízkými hladinami kortisolu v organismu. I u nás jsou známí (a také pracují) psi, kteří dokážou až desítky minut předem upozornit epileptiky na blížící se záchvat. Tam se zase prokázalo, že u lidí, kteří takového psa mají, s postupem času zpravidla výrazně klesá četnost a intenzita záchvatů. Tito psi tedy zároveň i léčí, i když dosud není jasné, jak to vlastně dělají.

Zaujala mě tam ale ještě jedna věc. Na některých psech, ale hlavně v prezentacích některých organizací, byl znát rozdílný přístup k výchově a výcviku asistenčního psa. Byly tak vidět videoukázky, na kterých pes stále sleduje svého člověka, až si může hlavu ukroutit, perfektně a bleskově reaguje na sebemenší gesta, svižně přebíhá z levé strany vozíku na pravou a zpátky nebo se řadí za vozík. Efektní, efektivní, ale ať se na mě nikdo nezlobí, trochu se mi na mysl vnucovalo slovo „cirkus“. Ti psi mi připadali do značné míry ne jako živí tvorové, ale jako stroje na asistenční práci. Jsem zvyklý spíše na to, že vše je založeno na týmové práci a souhře, na vztahu dvou parťáků (z nichž jeden je šéf a druhý to respektuje, to je jasné), ale rozhodně to není vztah „člověk-nevolník“ nebo dokonce „člověk-stroj“. U nás se daleko víc než na drilu staví na inteligenci psa a na jeho ochotě pro člověka pracovat. A i my jsme už kdysi výsledek takového přístupu pocítili „na vlastní kůži“, když třeba Ben musel řešit některé vážné situace, které ale vzhledem k okolnostem nešly řešit naučenými způsoby. Tak prostě začal improvizovat a zkoušel to jinak. Až to nakonec dokázal. Někdy mi připadalo, že se u některých organizací až moc kouká na to, JAK to pes dělá. Podle mého názoru je ale rozhodující výsledek, nikoli způsob. Je jistě dobré, když má pes naučený nějaký způsob, jak danou věc udělat, jde to pak všechno rychleji. Ale pokud to naučeným způsobem nejde, měl by mít možnost, jistou volnost a chuť zkusit se k témuž výsledku dostat nějakým jiným způsobem.

To ostatně i jednou na konferenci předvedl i Ben. Švédští účastníci tam totiž předváděli (a prodávali) některé psí hry, zaměřené na rozvoj samostatnosti a vlastní iniciativy psů. Plastová deska, v ní vylisované prohlubně a do těch prohlubní vsazené oblé plastové kloboučky. Oblé proto, aby je psi nedokázali vzít do zubů, to by bylo pro tyhle psy moc jednoduché. A pod klobouček se dá pamlsek. Psi mají za úkol přijít na způsob, jak odstranit klobouček a dostat se k pamlsku. Jednou o přestávce jsem viděl, jak se s tou hrou lopotí jeden pes. Nevím přesně, odkud byl, ale už dříve na mě působil dojmem takového dost „strojového“ psa. Chvíli jsem ho sledoval. Lopotil se s tím snad 10 minut, pořád se znovu a znovu snažil vzít kloboučky do zubů, zkoušel jeden po druhém, ale nešlo to. Nakonec to vzdali a pán mu tuhle hru koupil domů, prý budou trénovat.

Jako další „oběť“, která to měla zkusit, si vybrali nás. Či spíše Bena. Dali pod kloboučky pamlsky a já jsem Bena pustil na tu věc. Sám jsem byl docela zvědav, kdy a jak si s tím poradí. Pochopitelně – nejdříve zkusil zuby. Ale to nešlo. Po pár pokusech toho nechal, změnil taktiku a snažil se kloboučky odstrčit čumákem. Jeden klobouček byl v prohlubni hůře zasazen, tak se mu to povedlo, ale u ostatních to takhle také nešlo. Další změna taktiky – tlapy. Dokud to zkoušel opatrně, také bez úspěchu. Pak ale „hrábnul“ po jednom kloboučku víc, ten doslova odletěl, Ben si vzal svůj pamlsek a už věděl jak na to. Jen pár vteřin mu pak trvalo obejít celou tu věc, jeden po druhém odhrábnout všechny zbývající kloboučky a vybrat si své odměny. Celkem mu to trvalo necelé 3 minuty. Údajně nejkratší čas ze všech „konferenčních“ psů, kteří to zkoušeli. Ben si za to vysloužil potlesk přihlížejících, ale právě z takovýchto důvodů já osobně mám raději psy, kteří nepracují jako stroj, někdy jsou třeba i pomalejší, pracují spíše nenápadně než „na efekt“, ale jsou to osobnosti, mají vlastní nápady a dovedou improvizovat.



A co napsat závěrem? Po návratu domů jsem především moc poděkoval oběma našim psím klukům. Chovali se celou dobu opravdu vzorně. Třeba při snídaních a večeřích, které byly ve formě švédských stolů, jsme je zásadně nechávali „zaparkované“ pod stolem a jeli jsme si pro jídlo bez nich. Bylo to tak podle nás lepší, vybírat si jídlo a ještě u toho hlídat psa, to už je moc věcí najednou. Někdy to ale trvalo i poměrně dlouho, byla tam spousta lidí, navíc ty lákavé vůně, co se psovi doslova cpou do nosu… Opravdu málokdo si troufl nechat psy za této situace odložené u stolu, většinou si je raději brali na vodítku s sebou k pultům, i za cenu jistých komplikací. Dost lidí tak sledovalo naše kluky, jestli pod tím stolem vydrží. Vydrželi vždy. A i jinak se chovali výborně.

Ostudu českým asisťákům jsme rozhodně neudělali. Spíše naopak. Takže když se nás někdo ptal, odkud že to jsme, docela rádi jsme odpovídali, že z České republiky. A za odměnu si to tam kluci i docela užili a řádně si zaplavali v moři.