V posledním týdnu jsme mohli hned třikrát číst nebo slyšet informaci o tom, že pes pokousal dítě. Nechci se vyjadřovat ke konkrétním příčinám a okolnostem jednotlivých případů, neznám podrobnosti, ale jak se tak dívám kolem sebe, vůbec se nedivím, že se to stává…

Možná jsem příliš „odchován“ asistenčními psy, kteří jsou na život s lidmi a mezi lidmi připravováni už od štěněte. Možná jsem tedy příliš zvyklý na to, že psi se umějí chovat na veřejnosti, jsou kamarádští k lidem všeho věku a místo aby do lidí kousali, raději jim pomáhají. Díky tomu ale možná také lépe vidím, co se kolem nás někdy děje.

Rozhlédněte se ve svém okolí nebo se podívejte na Nově na pořad „Polepšovna mazlíčků“ nebo „Buď já nebo pes" na Spektru. A nebudete se stačit divit. Magor (promiňte mi to slovo), kterému bych nesvěřil ani akvárium s rybičkami, si pořídí pitbula, rotvajlera nebo třeba brazilskou filu. O psychologii psů, o jejich výcviku a potřebách neví vůbec nic a paní Žertová (na Nově) nebo Victoria Stilwell (na Spektru) mu musí vysvětlovat i ty úplně nejzákladnější věci. Je to jako pořídit si dítě a netušit nic o jeho výchově, o tom, že se malé dítě musí krmit a přebalovat a až bude větší, bude muset chodit do školy. Hlavně že si onen magor posiluje své ego tím, že má velkého (pokud možno „bojového“) psa. Sám nemá na to, aby se prosadil, tak si své sebevědomí posiluje tím, že se rád ukazuje s „bojovým“ psem. Hloupé, ubohé a nebezpečné. Jak tohle může dopadnout?

To je ale trochu extrémní případ. Ne všechny problémy mají tuto příčinu a nezáleží tady ani na plemeni psa. Před časem jsme pomáhali lidem ze sousedství „krotit“ jejich nezvladatelného ročního labradora. Také pěkná ukázka, jak to může dopadnout. Chovatelka jim prý řekla, aby s ním první rok nic nedělali a necvičili ho, že prý „až potom“. Po roce tak měli doma skoro čtyřicetikilového psa, který nezvládal ani základní povely, pokud nebyl na vodítku, tak utíkal, pokud byl na vodítku, tak si na něm své lidi dotáhl kam chtěl a myslel si, že může šéfovat všem okolo. Na členy rodiny agresivní nebyl, ale věřit se mu rozhodně nedalo. Život s ním byl pro celou rodinu spíše noční můrou.

Co mají takové případy společného? Především to, že ti lidé si pořídili psa a buď ani nevěděli, k čemu ho chtějí mít, nebo byla jejich představa v tomto směru zcela scestná. Neměli představu, jak by výsledek jejich výchovy měl vypadat, jaký by měl ten pes být v dospělosti. Místo aby měli výchovu psa pevně v rukou a směrovali ji tam, kam je třeba, spíše jen vláli za realitou a maximálně tak hasili jen ty největší požáry. Něco jako cvičák tihle psi vesměs nepoznali, a co je ještě horší, nepoznali ho ani jejich majitelé. Protože jak říká jedna naše známá, zkušená cvičitelka psů, „Cvičit na cvičáku psy je blbost. Na cvičáku je třeba cvičit lidi, aby si uměli svého psa vycvičit sami“.

Jsem toho názoru, že když člověk uvažuje o pořízení psa, měl by nejdříve hodně dlouho uvažovat, proč ho vlastně chce. Co bude ten pes v životě dělat? Chci psa pracovního, společenského nebo vyloženě „gaučáka“? Dokud v tom nemá jasno, psa by si pořizovat neměl. Není nic horšího, než když má člověk psa a vlastně ani neví proč a co s ním. Ale když si tohle ujasní, měl by si podle toho vybírat i plemeno a nepodlehnout různým těm módním vlnám, které obvykle přinesou více špatného než dobrého.

A když už štěně máte, jak ho vychovávat? Tady není třeba nic vymýšlet. Existují zásady, které fungují a jsou dobře prověřené praxí. Třeba při výchově vodicích a asistenčních psů. Proč jsou vodicí a asistenční psi většinou tak vychovaní, poslušní a přátelští? Není to jen výběrem vhodných štěňat. Je to i výchovou a tím, jak je štěně socializováno a vychováváno. Tak především je třeba začít hned, ve věku kolem 8 týdnů. Samozřejmě od těch jednodušších věcí. I ve vlčích smečkách ale už přibližně v tomto věku přicházejí první korekce chování štěněte ze strany dospělých členů smečky. Všechno by mělo jít přes pozitivní motivaci. Za správné chování pochválit nebo odměnit. Vyhýbat se fyzickým trestům. Seřezat štěně nebo mladého psa umí každý blbec, ale vede to k neochotě psa dál spolupracovat s člověkem nebo dokonce ke strachu z člověka. A od strachu k agresi je u psů jen kousek. Naopak, pes by měl pochopit, že člověk je ten nejlepší kamarád a spolupráce s ním je ta nejlepší zábava a že se mu to vyplatí. Ale to nejde násilím. O tom se musí pes přesvědčit sám, podle chování člověka k němu. Pes také potřebuje jasná pravidla a jasné místo v hierarchii rodiny. On je ten, kdo je v té hierarchii až na konci, až za dětmi. Ale pokud se podle toho chová, musí se mu to také vyplatit. Třeba na pochvale nebo odměně. Psa je také třeba vodit do různých prostředí, mezi lidi, jezdit s ním autem, vlakem – prostě aby pes už jako mladý poznal spoustu prostředí, kde se může vyskytovat. A všude dbát na poslušnost a správné chování. Pes si zvykne, že ať je kdekoli, musí se správně chovat a také že ani cizí a neznámé prostředí není samo o sobě nic nebezpečného.

Je až neuvěřitelné, jaké chyby ve výchově psů lidé dělají. Před několika lety jsem se na jedné internetové diskutárně „střetl“ s člověkem, který popisoval, jak jeho dítě sáhlo při krmení jeho psovi do misky s jídlem a pes se po dítěti ohnal. Ten člověk za to fyzicky potrestal dítě. Prý vědělo, že psovi do misky sahat nemá. Navíc ho potrestal přímo před psem. Co ale udělal? Jednak ponížil dítě před psem a tím ho v hierarchii rodiny stlačil dolů. Možná až pod toho psa. Dal ale také v tomto „sporu“ zapravdu psovi a dal mu tím tedy najevo, že byl v právu a že podobné agresivní chování k dítěti je vlastně správné. Jak bude pes podobnou situaci řešit v budoucnosti, to je otázka, ale mám obavu, že si troufne ještě víc. Doufám, že to dítě je ještě v pořádku…

Nebo klasický případ paní, která má čivavu. Ta (čivava, ne paní) začne štěkat na každého psa kolem. A paní si řekne „On je malý a bojí se“. Tak ho vezme do náruče a začne stále štěkajícího čivaváka hladit. Aby ho prý uklidnila a aby se nebál. Jenže… Jenže čivavák je najednou nahoře, cítí se větší než ten druhý pes a začne štěkat ne ze strachu, ale agresivně. A jeho panička ho za to ještě chválí tím, že ho hladí. Pak se může divit, že po čase má doma mrňavého agresivního oštěkávače…

Ano, často kolem sebe můžeme vidět důsledky nezvládnuté výchovy a socializace psa. Ti lidé buď vůbec neměli chuť psa vychovat a socializovat, nebo chtěli, ale nevěděli jak. Ať tak nebo onak, výsledek je prakticky stejný. Nevychovaný pes, často nervově labilní. Pokud se takový pes dostane do nějaké neznámé, nepřehledné nebo nepříjemné situace, má tendenci řešit ji jediným způsobem, který zná: agresí. A noviny hned mají o čem psát...

Naštěstí nejsou všichni majitelé psů takoví. Tak můžete potkávat i klidné, pohodové a vychované pitbuly, rotvíky nebo fily. Jejich majitelé vesměs dobře vědí, proč si toho psa pořídili, měli potřebné znalosti, věnovali se psovi od štěněte, vychovávali, socializovali a zaměstnávali ho. Byli a jsou si vědomi své zodpovědnosti a nechtějí, aby to, že mají psa, jakkoli zasahovalo do práv a života ostatních lidí.

Jenže o těch se nemluví ve zprávách a nepíše v novinách…