Za pár dní začíná v Kodani konference, která má už dlouho předem deklarovaný cíl: dohodnout a schválit smlouvu, která by do budoucnosti nahrazovala Kjotský protokol. Je to jednoznačně politická konference a možná bych se k ní jako klimatolog vyjadřovat ani neměl. Své souvislosti s klimatologií však má.

Především politici často deklarovali, že jejich původní záměry, dohodnout snížení emisí do roku 2020 o 20% oproti roku 2000, vycházejí z doporučení nebo dokonce požadavků IPCC. Toto tvrzení není pravdivé, jak jsem ukázal už v jednom ze svých dřívějších blogů (zde). Tím, kdo vybral první (nejpřísnější) stabilizační scénář, nebyli klimatologové, ale politici. Jenže jak šel čas, někteří politici šli ještě dále. Začalo se postupně mluvit o 30% a v poslední době v některých případech dokonce o 40% redukci emisí, tedy o něčem, co už je daleko za hranicemi, které odpovídají nejpřísnějšímu (prvnímu) stabilizačnímu scénáři IPCC. Ti, kdo prosazují takovéto snížení emisí, tím ale jasně ukazují, že výsledky IPCC ve skutečnosti neberou ani jako doporučení a jdou si už zcela svou vlastní cestou.

Emise CO2 ale stále rostou. Velký podíl na tom mají zejména rychle rostoucí ekonomiky, jako je Čína nebo Indie, ale je i řada dalších států, které stavějí svůj pokrok a vývoj na spalování fosilních paliv. Přitom podle prvního stabilizačního scénáře IPCC, aby bylo možno dosáhnout do roku 2020 snížení emisí o 20%, musel by se růst emisí zastavit nejpozději (ale to je úplně nejzazší limit) v roce 2015. Tedy vlastně nejpozději za 5 let. Pokud by měla být redukce emisí do roku 2020 ještě větší, musel by se růst emisí zastavit ještě dříve. Prakticky okamžitě. To je evidentně nereálné. Ani za těch 5 let prostě nelze v globálním měřítku „překopat“ energetické zdroje natolik, aby se růst emisí alespoň zastavil. Tohle je věc, která má daleko větší setrvačnost.

Do toho přišla tzv. Kodaňská diagnóza. Materiál, který zpracovalo téměř 30 klimatologů, z nichž některé lze počítat k „radikálnímu křídlu“ v IPCC. Tento materiál se snaží, stručně řečeno, ukázat, že situace je ještě horší, než co je uvedeno ve 4.zprávě IPCC z roku 2007. Myslím si ale, že tento materiál může na Kodaňské konferenci snadno zapůsobit zcela kontraproduktivně. Těm, kdo o žádnou smlouvu v Kodani nestojí (a není jich málo) totiž dává do ruky výborný argument: „Jak se mají dohodnout politici, když se ani nedokáží dohodnout klimatologové? Musíme počkat, až se klimatologové dohodnou mezi sebou a až pak můžeme pokračovat v jednání…“ Jenže klimatologové se (snad) příště dohodnou na nějakém společném zásadnějším stanovisku asi až v roce 2013, kdy by měla být vydána 5. hodnotící zpráva IPCC…

Ještě štěstí, že na podobný nápad nepřišla třeba skupina lidí, kteří by naopak představovali „skeptické křídlo“ v IPCC (a i takoví tam jsou) a kteří by vydali zprávu o tom, že situace není tak špatná, jak tvrdí 4. zpráva IPCC a že nejsou třeba žádná radikálnější opatření. To by politici měli další klimatologický zdroj informací a každý by tvrdil něco jiného. Co by si pak z toho měli vybrat? Kodaňskou diagnózou klimatologové k možnosti dosažení nějaké dohody v Kodani v žádném případě nepomohli. Spíše naopak…

Nevím, proč v situaci, kdy emise CO2 výrazně rostou, řada politiků ve svých úvahách zapomíná na jednoduchý a základní cíl – nejprve je totiž třeba růst emisí CO2 vůbec zastavit. To je totiž nezbytný první krok. Pak teprve se můžeme bavit o snižování emisí a o tempu tohoto snižování. Někteří politici by chtěli detailně plánovat kroky do daleké budoucnosti, klidně až k roku 2050. Jak a kdy udělat ten nezbytný první krok, to ale neřeší…

Politici, kteří budou jednat v Kodani, by si tak měli dát pozor především na to, aby to celé nedopadlo jako v pohádce O rybáři a rybce. Rybářka nechtěla bydlet v chatrči a chtěla od zlaté rybky dům. Dostala ho. Nestačilo jí to a chtěla být kněžnou. Byla. Ani to nestačilo a chtěla být carevnou. Stalo se. Ale ani to nestačilo a chtěla ještě víc. A skončila zase ve své staré chatrči… Kdo chce příliš, nemá nakonec nic.

Tak uvidíme, jak to dopadne v Kodani…